Č.95 MÝM POVOLÁNÍM V NEBI BUDE....
749. Poselství Ježíše ze dne 13. února 2019.
Nástroj: Mária Julianna (Maďarsko).
CHCI, ABYSTE MĚ POZNALI Z PÍSMA SVATÉHO
Moje drahé děti, čas už nadešel. Nechť každý koná pokání, protože budu soudit národy. Všichni budete stát před mou soudnou stolicí, a tam UVIDÍTE CELÝ SVŮJ ŽIVOT MÝMA OČIMA. Přede Mnou není tajemství. Budete bráni k zodpovědnosti za každou vaši myšlenku, za každé slovo a skutek. JEN TO SI PŘINESETE S SEBOU! VAŠE TĚLO ZPRÁCHNIVÍ a co jste si nahromadili, zanikne. Z tohoto světa odejdete s prázdnýma rukama.
Obraťte v činy mé učení, evangelium. Kdo to činí, je moudrý člověk, neboť si svými dobrými skutky hromadí pro sebe poklady, které bude i v nebi vlastnit. VAŠÍM POKLADEM JE VAŠE SVATOST ŽIVOTA A JEJÍ DOBRÉ OVOCE. Když Mě přijmete do svého srdce s čistou duší ve svatém přijímání, TAK VLASTNÍTE SAMOTNÉHO BOHA!
Moje děti, ten největší dar jsem Já. Vy se přece nejčastěji zabýváte marnostmi a shromažďujete věci, které mohou být vaše jen dočasně. VEZMĚTE SI PŘÍKLAD ZE SVATÝCH! Obětovali celý svůj život Mně a službě bližnímu. Jen tím Mě následovali a stali se jedno se Mnou, a proto budou v nebi přebývat vedle Mne po celou věčnost. Ochutnají mou slávu a štěstí, které se lidskými slovy nedají vyjádřit. A přece se jim smějete a neberete si z nich příklad, neboť vám to našeptává SATAN, jenž chce způsobit váš pád. ZÁVIDÍ VÁM, NEBOŤ ON UŽ NEBE NENÁVRATNĚ ZTRATIL, které vy ještě můžete získat pro sebe.
Moje dětičky, znovu vám říkám: Nezaobírejte se dočasným, ale věčným. Nesoustřeďujte svou pozornost na viditelné, ale na neviditelné. Viditelné totiž pomine, ale neviditelné zůstane navěky.
Moji maličcí, KDYBYSTE MĚ MOHLI JEN NA OKAMŽIK SPATŘIT, udělali byste všechno, přijali byste každou oběť a utrpení, abyste přišli ke Mně. Ale Já na vás nemohu vykonávat násilí, nechci ovlivňovat vaši svobodnou vůli. PŘEJI SI, ABYSTE ROZHODLI ŽÍT VEDLE MNE NA ZÁKLADĚ POZNÁNÍ EVANGELIA ! Dal jsem vám dost svědectví mými zázraky a mou nekonečnou lásku, a kvůli tomu jsem za vás obětoval na kříži i svůj život. Když vám ani to nestačí, potom nejste hodni, abyste Mě uviděli v mé slávě, jak jsem sebe ukázal svým třem učedníkům na hoře Tábor.
"Za šest dní vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A před nimi byl proměněn. Jeho šaty zářivě zbělely, že by je žádný bělič na světě tak nedovedl vybílit. A zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Tehdy Petr řekl Ježíši: Rabbi, dobře je nám tady. Postavme tři stany: jeden tobě, jeden pro Mojžíše a jeden pro Eliáše[Mk 9,2-5]."
Chci, abyste Mě poznali z Písma svatého. Obraťte v činy mé učení. Když věrně vytrváte vedle Mne až do smrti, pak si získáte věčné štěstí. To je Písmo svaté. Už jsem vám všechno oznámil. Proto vás varuji, neboť čas je blízko. V evangeliu jsem vás prosil: ŽIJTE V USTAVIČNÉ PŘIPRAVENOSTI, NEBOŤ NEZNÁTE DNE ANI HODINY. KDYŽ VÁS ZASTIHNE NEČEKANĚ SMRT, PAK SE NAVŽDY ZATRATÍTE ! Ale když v připravenosti čekáte tak, že žijete podle mých Zákonů, tak se zachráníte.
K tomu vám žehnám vším lidským chápáním převyšující nekonečnou láskou mého srdce, s mým posilňujícím požehnáním ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
Ježíš
MÝM POVOLÁNÍM V NEBI BUDE...
Hlavně svatí nám ukazují, že po smrti nás čeká život v plnosti! Avšak až poté, když přešli z bojující církve do církve oslavené, se začala jejich největší aktivita. Nejen svatým, ale především našim příbuzným, dětem a manželským partnerům, KTEŘÍ JIŽ VELEBÍ BOHA NA VĚČNOSTI, nic tak moc neleží na srdci jako to, ABY POMÁHALI ČLENŮM SVÉ RODINY A OCHRAŇOVALI JE.
A TAK SE NEBE PŘIBLIŽUJE K ZEMI, JE NÁM NA DOSAH....
SV. TEREZIE Z LISIEUX:
Jako smírnou oběť prožívala sv. Terezie z Lisieux(1873-1897) na sklonku života těžkou zkoušku víry a často si kladla otázku, zda vůbec existuje nebe. Občas jí Bůh daroval záblesk světla, ve kterém jednou řekla: "Věřím, ano cítím, že existuje nebe a že toto nebe je zaplněné dušemi, které mě milují a považují mě za své dítě." Takto znovu posilněna statečně vydržela, sbírala svoje utrpení jako lupínky růží a slíbila: "Po své smrti sešlu déšť růží...když budu v nebi...tam začne moje misie. Mým posláním je UČIT MILOVAT BOHA, jak ho miluji já. Ukáži duším svoji malou cestu. Svoje nebe chci trávit tím, že budu konat na zemi dobro. Vrátím se. Sestoupím. Jak nešťastná bych byla v nebi, KDYBYCH NEMOHLA DĚLAT MALÉ RADOSTI NA ZEMI TĚM, KTERÉ MILUJI!"
SV. ALŽBĚTA OD NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE:
Další francouzská karmelitánka a jedna z nedávno svatořečených, Alžběta od Nejsvětější Trojice(1880-1906) si v posledních měsících života nechala z domova přinést sochu Panny Marie Lurdské. Chtěla, aby ji Panna Maria jako "brána do nebe" provázela při jejím vážném "přechodu". Alžbětina poslední slova, která pro její spolusestry byla dostatečně srozumitelná, byla: "Jdu ke Světlu, k Lásce, k Životu." Tato učitelka vnitřní usebranosti plní od té doby svůj příslib, který roztřesenou rukou napsala tužkou jen několik dní před svou smrtí: "Mým povoláním v nebi bude PŘITAHOVAT DUŠE K VNITŘNÍMU SOUSTŘEDĚNÍ a pomáhat jim vyjít ze sebe samých, ABY SE JEDNODUŠE A LÁSKYPLNĚ PŘIMKLY K BOHU."
SV. MAXIMILIÁN KOLBE
Sv. Maximilián Kolbe(1894-1941) díky své úplné odevzdanosti Panně Marii vykonal skutečně výjimečná díla. Svým spolubratrům rád říkával: "Na této zemi můžeme pracovat jen jednou rukou, neboť druhou se musíme přimknout k Neposkvrněné, abychom nepadli! V nebi to bude jinak! Tam nehrozí uklouznutí a pádu. Potom budeme moci vykonat ještě více, vždyť budeme činní oběma rukama."
SV. JOSEFÍNA BAKHITA
Sv. Josefína Bakhita(1869-1947), bývalá otrokyně, která je dnes patronkou katolické církve v Súdánu, se v Itálii naučila milovat toho Boha, kterého vytušila už jako dítě v Africe: "Když jsem hleděla na slunce, měsíc a hvězdy, často jsem si říkala:'Kdo je pánem těchto překrásných věcí?'" Nepopsatelná trápení, jež Bakhita snášela, nezatvrdila její srdce, ale učinila je dobrotivým a mírným. Tato neustále radostná sestra kanosiánka v agonii prosila zdravotní sestru: "Řetězy jsou příliš těsné. Uvolněte je trochu, prosím!" V duchu totiž prožívala znova strašné období otroctví z doby svého dětství.
Krátce před smrtí hovořila o své cestě do nebe: "Jdu pomalu, pomaličku vstříc věčnosti...S sebou si nesu dva kufry: jeden obsahuje moje hříchy, druhý, mnohem těžší, obsahuje nekonečné zásluhy Ježíše Krista. Když se objevím před Božím soudem, zakryji svůj škaredý kufr zásluhami Panny Marie. Potom otevřu druhý kufr a ukážu nebeskému Otci zásluhy jeho Syna Ježíše. Řeknu mu: 'Teď soudíte, to co vidíte.' Jsem si jistá, že nebudu odmítnuta. Pak se obrátím ke svatému Petrovi a řeknu mu: 'Můžeš za mnou zavřít bránu, já tady zůstávám.'"
SV. OTEC PIO
V srpnu roku 1968 se svatý Otec Pio(1887-1968) svěřil své duchovní dceři Luigině Sinapiové: "Za měsíc zemřu. Nikomu to neříkej!" - "Ale co budeme dělat, když tu nebudete?" zaraženě se ptala svého stigmatizovaného duchovního vůdce. "Půjdeš před svatostánek. V Ježíši najdeš také mne," odvětil jí Otec Pio. Boží služebnice Luigina Sinapiová(1916-1978) později ve vizi viděla, jak Otec Pio odcházel do nebe: Z nebe spěchal nespočetný zástup duší, aby ho přivítaly a při tom volaly: "DÍKY TOBĚ JSME ZACHRÁNĚNY!"
SV. DON DOLINDO RUOTOLO
Zářivým kněžským příkladem byl v Itálii ve 20.století don Dolindo Ruotola (1882-1970), přítel Otce Pia, který ho jednou požehnal těmito slovy: "Celé nebe je ve tvé duši. Vždy tam bylo, je tam i teď a bude tam po celou věčnost." Poutníkům z Neapole Otec Pio často říkával: "Proč přicházíte sem? Vždyť v Neapoli přece máte Dolinda! Běžte k němu, je to světec!" Až dodnes se lidé řídí touto radou, což dosvědčuje nejen velké množství úmyslů, ale i děkovných dopisů. Grazia Ruotolová, 90letá neteř dona Dolinda, v červenci 2017 vyprávěla, že rovněž mnoho poutníků ze zahraničí, např. z Polska, je VELMI RYCHLE VYSLYŠENO, když zaklepou na mramorovou desku na hrobě jejího strýce. Vědí totiž, co napsal ve své duchovní závěti, kterou sepsal jako 88letý: "Když budu mrtvý, PŘICHÁZEJTE NA MŮJ HROB A KLEPEJTE...ODPOVÍM VÁM! DŮVĚŘUJTE BOHU!"
SV. MATKA TEREZA
Matky Terezy (1910-1997) se jednou zeptali: "Máte strach ze smrti?" Krátce se zahleděla do očí toho, kdo položil otázku, pak se rozesmála a řekla: "Ne, vůbec ne! Umírat znamená vrátit se domů. Vy snad máte strach vrátit se domů ke svým drahým? Já okamžik smrti toužebně očekávám. TAM NAHOŘE POTKÁM JEŽÍŠE A VŠECHNY LIDI, kterým jsem se zde na zemi snažila dát lásku. POTKÁM SE TAM S DĚTMI, které jsem se pokoušela zachránit a které mi zemřely v náručí a považovaly mě přitom za svoji matku. POTKÁM všechny CHUDÉ, jimž jsem pomohla, UMÍRAJÍCÍ, kteří naposledy vydechli v domě, který jsem pro ně zřídila v Kalkatě. Jednoduše znovu uvidím všechny ty lidi, kteří mi zde na zemi byli drazí a milí. Bude to tedy nádherné setkání!"
Tvář Matky Terezy při těchto slovech doslova zářila, ačkoliv téměř 50 let, až do své smrti, snášela bolestnou duchovní temnotu. Možná právě kvůli tomuto utrpení vyslovila následující slova: "Kdybych se někdy stala svatou - určitě budu "SVĚTICÍ TEMNOTY". V NEBI BUDU NEPŘETRŽITĚ CHYBĚT, PROTOŽE NA ZEMI BUDU ROZŽÍHAT SVĚTLO TĚM, KDO ŽIJÍ V TEMNOTĚ!"
SV. KLÉLIE BARBIERIOVÁ
Ještě dlouho bychom mohli pokračovat s představováním svatých a jejich specifické "nebeské misie". Naše vyprávění zakončíme Klélií Barbieriovou(1847-1970), která "SE Z HORA HLÁSÍ VELMI ORIGINÁLNÍM ZPŮSOBEM". Navzdory mladému věku ji všichni obyvatelé vesnice Burdie v severní Itálii nazývali matkou. Spolu se třemi společnicemi založila Kongregaci Malých sester Sedmibolestné Matky Boží. Měla tehdy pouhých 21 let, a stala se tak v dějinách církve nejmladší zakladatelkou řehole. O pouhé dva roky později šeptala umírající Klélie do ucha své společnice Uršuly: "ODCHÁZÍM, ALE NIKDY VÁS NEOPUSTÍM!"
Ještě v den jejího pohřbu se rozhodlo 11 děvčat z vesnice vstoupit do společenství. Sestry její kongregace v různých domech v Evropě, Africe a Ásii dodnes velmi často a v různém čase SLYŠÍ NEZAMĚNITELNÝ HLAS SVATÉ KLÉLIE, JAK SE S NIMI MODLÍ NEBO ZPÍVÁ. Proroctví, které vyslovila na smrtelné posteli, se znovu a znovu naplňuje! "NEKLESEJTE NA DUCHU, PROTOŽE JÁ ODCHÁZÍM DO NEBE, ALE I PŘESTO BUDU STÁLE U VÁS!"
(z Víťazstvo Srdca 118/2017)
LÉTAJÍCÍ SVATÝ - JOSEF KUPERTINSKÝ
Renzo Allegri
Vstoupil do dějin jako „létající světec“. To byla charakteristika jeho mimořádných mystických zážitků, jakými byly extáze. Stačilo, aby spatřil obraz Pána Ježíše, Panny Marie, sv. Františka nebo některého světce nebo slyšel vyslovit jejich jméno, a upadal do vytržení. Vydal výkřik a pak se vznášel ve vzduchu jako gumový míč. Setrval tak mezi nebem a zemí hodinu, dvě i tři, zatímco lid se sbíhal, aby spatřil tento zvláštní jev. ZÁSTUPY ZVĚDAVCŮ I ZBOŽNÝCH LIDÍ SE SCHÁZELY KOLEM NĚHO, VŠICHNI UDIVENI A POHNUTI, zatímco lékaři a vědci se pokoušeli podrobit ho kontrole, aby mohli pochopit, jak je možné provádět něco takového.
Jeho jméno je svatý Josef Kupertinský. Protože žil před čtyřmi sty lety, dnes, když někdo slyší o takovém létání, ihned myslí na to, že jsou to pouhé legendy. JSOU VŠAK K DISPOZICI NEZVRATNÉ HISTORICKÉ DŮKAZY, které nás nutí, abychom pokládali tyto události ZA NAPROSTO VĚROHODNÉ A AUTENTICKÉ! Fenomén těchto letů byl prověřován každý den a často i několikrát denně. Začalo to v roce 1628 a trvalo až do roku 1663. Je možno spočítat, že takových extatických případů bylo v jeho životě na tisíc a NEJMÉNĚ STO TISÍC LIDÍ BYLO JEJICH SVĚDKY, MEZI NIMI I SÁM PAPEŽ.
Narodil se roku 17. září 1603 a zemřel 18. září 1664 v Osimo v Markách, kde se přechovávají jeho ostatky. V Itálii jsou tři oblasti, které se cítí zavázány oslavovat sv. Josefa Kupertinského: Puglia, kde se narodil v Copertinu právě 17. 6. 1603, Umbrie, protože v Assisi žil 14 let, a Marky, kde strávil posledních šest let svého života v Osimo, kde je nyní jeho svatyně s jeho ostatky.
Patřil do poměrně zámožné rodiny, ale jeho otec Felice Desa se zaručil za půjčky několika svých přátel. Ti pak zmizeli, on měl splatit jejich dluhy. Slídili po něm biřici a otec se musel skrývat, aby neskončil na galejích. Když měla jeho žena Františka porodit, přišli právě biřici a žena se utekla do pastýřské chýše. Tak Josef spatřil světlo světa podobně jako Ježíš.
Dítě vyrůstalo prakticky bez otce. Když dorostl do školního věku, těžce se roznemohl. Uzdravil se až za pět let díky zázraku Panny Marie. Zatím uplynula léta školní docházky a on začal chodit do jedné ševcovské dílny, ale to trvalo jen krátký čas. Byl příliš roztržitý, jakoby nepřítomný. Býval zamyšlený, jakoby vytržený do neexistující skutečnosti. Lidé, kteří žili kolem něho, ho pokládali za retardovaného ubožáka, který ztratil paměť, říkali mu ironicky „boccaperta“ – otevřená huba. Ve skutečnosti JOSEF VSTUPOVAL DO STYKU S NEVIDITELNÝM SVĚTEM, světem DUCHOVNÍM a zůstával „zamyšlený“ TVÁŘÍ V TVÁŘ NEBESKÝM BYTOSTEM, které jeho oči mohly spatřit.
V 19 letech se rozhodl pro řeholní život, ale žádná kongregace ho nechtěla přijmout. Nakonec našel přijetí u bratří kapucínů v Martina Franca jako laický bratr, ale po osmi měsících ho vyhnali právě kvůli jeho pověstným roztržitostem. V té době zemřel jeho otec, a protože Josef byl prvorozený, měl být jeho dědicem, a tedy převzít i odpovědnost za dluhy, které měl otec. Biřici začali slídit i po něm a on se musel zdržovat daleko od domu, aby neskončil na galejích.
Aby se vyhnul vězení, představil se jednoho dne v klášteře v Grotella nedaleko Copertina a prosil o pomoc. Sakristián se nad ním smiloval a ukryl ho. Aby se odvděčil za pohostinství, vykonával nejpokornější práce, ale také trávil mnoho hodin na modlitbách, a tak mohli bratří objevit, jak hluboká je dobrota tohoto mladíka, jak velká je jeho víra a hluboký vnitřní život. Projednali jeho záležitost s představenými a konečně byl mladý Josef Desa přijat do řádu konventních františkánů, ale pouze jako terciář určený pro domácí práce.
Jeho příkladné chování začalo přitahovat lidi. Mnozí ho žádali o radu a jeho odpovědi byly neobyčejně osvícené, a tak se představení rozhodli, že ho dají na studia, aby se stal knězem. Josef nechtěl, cítil se nehoden a kromě toho nevěděl, jak by zvládl zkoušky z teologie. Byl vlastně analfabet. Začal studovat ve dne v noci, ale výsledky se nedostavovaly.
Když přišel čas zkoušek, jeho hlava byla úplně prázdná. Zoufalý svěřil se Panně Marii a vždy se stalo něco zvláštního, neočekávaného – byl připuštěn dále bez zkoušek. Nakonec byl vysvěcen na kněze pro svou dobrotu, ale všichni věděli, že je úplný ignorant. Věděli však také, že je v něm „vlitá moudrost“, a mnoho profesorů teologie, biskupů i kardinálů přicházelo k němu se svými problémy a s prosbou o radu.
Mezitím začaly jeho pověstné „extáze“ spojené s lety, KTERÉ PŘITAHOVALY VELKÉ ZÁSTUPY VĚŘÍCÍCH. Nějaký klerik mu záviděl jeho velkou popularitu a napsal posvátnému oficiu anonymní dopis: „Zde v Puglii je jeden 33letý fráter, který ze sebe dělá mesiáše a TÁHNE ZA SEBOU DAVY." Svaté oficium ihned zasáhlo a povolalo Josefa do Neapole před inkviziční soud.
Byl podroben třem procesům. ALE I PŘED TRIBUNÁLEM UPADL DO EXTÁZE A VZNÁŠEL SE NAD ZEMÍ. Polekaní soudcové neměli odvahu ho odsoudit a poslali ho před tribunál do Vatikánu v Římě. Nyní byl Josef vyslýchán v přítomnosti papeže Urbana VIII. a jeho radost, že se nachází v přítomnosti náměstka Kristova byla tak velká, že UPADL DO EXTÁZE A VZNÁŠEL SE VE VÝŠCE PŘED ZRAKY PAPEŽE A ZHROMÁŽDĚNÝCH KARDINÁLŮ. Když preláti viděli na vlastní oči tento zázrak, stali se obdivovateli pokorného frátera.
Nikdy nebyl odsouzen, ale celý život zůstal pro inkvizici „podezřelým“. Soudci tohoto tribunálu ho stále drželi pod kontrolou a pokaždé, aby zbrzdili jeho popularitu, kterou měl u věřících, zasahovali různými zákazy a změnou kláštera. Byl přinucen, aby žil stále ve vyhnanství. Žil 14 let v Assisi, pak ho poslali do Pietrarubbia do jednoho ztraceného kláštera na Monti di Carpegna, který patřil kapucínům, dále do Fossombrone a nakonec v roce 1656 do Osima v provincii Ancona k bratřím kapucínům. Tam strávil posledních šest let svého života. Byla to léta relativně klidná. Byl ubytován ve třech malých celách, které jsou dodnes zachovány v tom stavu, v jakém byly při jeho smrti. Vedl život v ústraní, vyhýbal se setkáním s lidmi, a to i proto, že se zhoršil jeho zdravotní stav. Snášel obtíže stáří a nemoci s velkým klidem a nikdy si nestěžoval. Zemřel 18. září 1663.
(Z Medjugorje Torino 109/2003 přeložil -lš-)
Doslov překladatele: Pragmaticky založení křesťané mohou namítnout, k čemu je nám dnes dobrý takový „výstřední“ světec, kterého není možno vlastně nijak následovat. To je velký omyl. Právě dnes se mnozí lidé pachtí za prostředky, jimiž by se uvedli do výjimečného STAVU MEDITACE A VYTRŽENÍ. TO JE ve skutečnosti zvláštní FORMA SPIRITUÁLNÍHO EGOISTICKÉHO SEBEUKÁJENÍ. Tento světec nám ukazuje, že skutečná extáze je něco zcela jiného: nezasloužená Boží milost, kterou Bůh obdařuje ty, se kterými je mu milé setrvávat v rozhovoru, tak jak rozmlouval kdysi s Mojžíšem na hoře Sinaj. Je mu milé rozmlouvat s tím, kdo ho prosí za „lid tvrdé šíje“. V případě sv. Josefa Kupertinského nám to dával dokonce vnějším znamením zřetelně na vědomí. Cílem duchovního života není upadnout do vytržení ani ho vyhledávat, ale S PROSTÝM, ČISTÝM, UPŘÍMNÝM A POKORNÝM SRDCEM SE KLANĚT BOHU A VROUCNĚ PROSIT ZA TY, KTEŘÍ SE MU NEKLANĚJÍ!
