Jdi na obsah Jdi na menu
 


Č.14 V Boží škole.A Bůh nás varuje.Fatima 2.část

                              


                        Č.14  V  BOŽÍ ŠKOLE. A BŮH NÁS STÁLE VARUJE.

                                                                 FATIMA 2.ČÁST


                                                          Nepodceňovat proroctví.

                                                             Tereza Tyskiewicz.

  Počet Mariiných intervencí v současném světě je udivující. Během 20.století se zjevila více než šedesátkrát! Církev z toho uznala 13 případů a k mnoha jiným se dosud nevyjádřila, protože čeká na potřebné zhodnocení.
  Matka Boží se zjevuje, promlouvá, uzdravuje, poučuje, napomíná, varuje, pláče - často krvavými slzami.
  Počet a závažnost těchto jejích příchodů by mělo vyvolávat potřebný ohlas v srdcích a i skutcích těch, kteří se považují za její ctitele. Děje se tak skutečně? Nebo zůstávají její poselství po krátké době bez náležitého ohlasu a jsou spíše předmětem hledání senzace než zbožnosti?
  Kéž by o naší době neplatila slova Pána Ježíše adresovaná jeho milovanému městu Jeruzalému, než ho tam ukřižovali:"Kéž bys bylo poznalo čas svého navštívení!"(Lukáš 19,44)
  Jak vážně je třeba brát Mariina zjevení, ukazuje nám papež Jan Pavel II., velký ctitel Matky Boží. Z jeho pontifikátu můžeme vyčíst roli a souvislost, často obdivuhodnou, mezi událostmi a zjeveními Panny Marie.
  Všimněme si několika takových znamení z doby pontifikátu Jana Pavla II. Všechna mají vzájemnou souvislost.  K r v a v é   slzy  hovoří  o   v á ž n o s t i   d o b y,  ve  které žijeme.

                                                                       Akita.
  V roce 1973, tedy ještě před volbou Karola Wojtyly na Petrův stolec, v malém klášteře Služebnic Eucharistie v Akitě v Japonsku došlo k těmto událostem: V klášterní kapli se nacházela dřevěná socha Matky Boží "Paní všech národů". Ta byla zhotovena podle vidění, která měla v Amsterodamu v padesátých letech Ida Peerdemanová.
  V klášteře žila novicka Anežka Katsuko Sasagava, která trpěla hluchotou. V červnu navštívil klášter biskup John Shjiro Ito, zakladatel institutu, a vyslovil souhlas, aby novicka i přes své postižení složila řeholní sliby.
  Za několik dnů se na pravé ruce novicky objevilo stigma, které krvácelo a způsobovalo bolest. Za několik dalších dnů se podobné stigma objevilo také na ruce sošky Matky Boží. Později začala soška plakat krvavé slzy. Svědky tohoto jevu byly nejen řeholnice, ale i lidé, kteří kapli navštěvovali, a několikrát i samotný biskup. Do roku 1981 plakala soška 101krát.
  Sestra Anežka dostala rovněž poselství od svého anděla strážného:"Nedivte se, když vidíte Matku Boží plakat. Ona pláče, protože touží, aby  se  co  n e j v í c   l i d í   o b r á t i l o !" Jindy řekl:"Krev, kterou Maria prolévá, má velký význam. Tato neocenitelná krev byla poslána,  a b y   p r o s i l a   o   v a š e   o b r á c e n í,  o   m í r   a   d o s t i u č i n ě n í   z a   n e v d ě č n o s t i   a   u r á ž k y   P á n a !"
  K Anežce promluvila i samotná soška Matky Boží, která jako by ožila:"Mnoho lidí na světě působí Bohu bolest a utrpení. Na smíření hněvu nebeského Otce toužím po duších, které  by  h o   t ě š i l y.  Toužím po duších spolu se svým Synem, které by utrpením a  chudobou   č i n i l y   p o k á n í   z a   h ř í š n í k y   a   n e v d ě č n í k y !"
  V roce 1984 potvrdil biskup zjevení v Akitě jako nadpřirozená. Slzy Matky Boží se začaly objevovat tři roky před volbou Jana Pavla II.(A před vraždou Jana Pavla I.); pokračovaly po celý rok 1979 (74 případy), ustaly v roce 1980 a obnovily se několik dní po něm.
                                                     
                                                 Atentát na Svatého Otce.
  Role Matky Boží v této události byla již několikrát probírána, ale kvůli úplnosti je vhodné připomenout: Ali Agca, profesionální vrah, provedl atentát z pověření "neznámých" kruhů spojených s komunistickými mocnostmi, střílel na papeže 13.května 1981 v 17,31 hodin, tedy přesně v 64.výročí prvního zjevení Matky Boží ve Fatimě. Svatý Otec byl přesvědčen, že to byla Ona, kdo způsobil, že výstřely ho neusmrtily, ale pouze velmi těžce zranily, takže   m n o h o   t r p ě l.  Poručil, aby mu přinesli text třetího fatimského tajemství, aby mohl plně porozumět, co mu Bůh chce touto událostí dát najevo. Rok nato, po zotavení a znovunabytí sil odjel do Fatimy, aby poděkoval Matce Boží za záchranu, a věnoval jí jednu kulku, která ho zasáhla. Matka Boží dávala svému vyvolenému synu znamení své přítomnosti po celou dobu jeho pontifikátu.

                                                      Medjugorje.
  Ještě v době rekonvalescence papeže, 24.června 1981, začala nejpodivuhodnější a dosud nejdelší zjevení Matky Boží v chorvatské obci Medjugorje, trvající už 31 let!!! Není to plačící socha, zde se zjevuje sama Matka Boží šestici vyvolených vizionářů, kteří nám dále předávají její poselství.
  Jak sama Maria říká, pokračuje tak poselství z Fatimy a i nyní  prosí  o   p ů s t,  s m í ř e n í   s   B o h e m   a   m e z i   l i d m i   a  především   o   m o d l i t b u   z a   z á c h r a n u   s v ě t a ! ! !  Výzva k modlitbě se naléhavě opakuje v každém jejím poselství v Medjugorji!
  Dnes po 31 letech se toto místo stalo nejnavštěvovanějším mariánským poutním místem, místem modliteb, pokání, obrácení, poutí a duchovních proměn. I když církev nemůže zatím o něm vydat konečné rozhodnutí, víme, s jakou pozorností sledoval Jan Pavel II. tato zjevení a jejich ovoce. V roce 1987 při setkání s jednou z vizionářek řekl:"Kdybych nebyl papežem, už dávno bych odjel do Medjugorje. Ale i když tam jet nemohu, sleduji všechno, co se tam děje. Chraňte Medjugorje - j e   t o   n a d ě j e   s v ě t a."
  V Medjugorje řekla Panna Maria v roce 1993 významná slova. Když prosila  v š e c h n y   l i d i   o   m o d l i t b u   a   o b r á c e n í,  řekla:"Každý  z   v á s   j e   d ů l e ž i t ý   v  mém plánu záchrany! Vyzývám vás, abyste zůstali nositeli dobra a míru. Bůh vám může dát mír jen tehdy,  k d y ž   s e   o b r á t í t e   a   b u d e t e   s e   m o d l i t."  Jindy řekla:"Modlitba může zažehnat  v á l k y !" (Hrozí nám ještě jedna poslední katastrofální válka, kde Satan chce použít jaderné zbraně a zničit svět! Je to v Janově Apokalypse.)
  V roce 1991 Matka Boží řekla:"Dnes vás prosím o modlitbu  j a k o   n i k d y   p ř e d t í m !   Satan je silný  a   c h c e   z n i či t   nejen   l i d i,   ale i přírodu a   p l a n e t u,   na které žijete... Bůh mě poslal k vám, abych vám pomohla."
 
                                                     Civitavecchia.
  V roce 1995 vykonal farář z Pontano P.Pablo Martini pouť do Medjugorje a přivezl si odtamtud sádrovou sošku Matky Boží, aby ji daroval svým farníkům, rodině Gregori z Civitavecchia. 2.února v 16,30 hodin vstoupila jejich dcerka Jessica do svatyňky, kde soška stála, a všimla si, že v oku sošky je červená kapka. Zavolala otce a brzy se seběhla celá rodina i sousedé, aby spatřili, jak z obou očí sošky tečou krvavé slzy. V dalších dnech se jev opakoval. Pověst o tom se rozšířila po celém okolí a vyvolala různé reakce.
  Nejvíce skeptický byl biskup v Civitavecchio Girolamo Grillo. "Co je to za případ, s těmi plačícími sochami? Vždy se najde nějaký taškář, který něčím pobabře svaté předměty." Zabavil sošku a zavřel ji do skříně v kurii s tím záměrem, že ji zničí.
  15.března  přemluvila biskupa jeho sestra, která byla řeholnicí v kurii, že se u ní spolu pomodlí.  Vyňal sošku ze skříně a začali se před ní modlit Zdrávas Královno...Při slovech "a obrať k nám své milosrdné oči" začala socha plakat. Biskup hluboce otřesen pochopil, že se stal svědkem zázraku. "To byl zážitek, který dokonal moji proměnu", řekl.
  Hned na první zprávu o tomto zázraku reagoval Jan Pavel II. velice živě. Informoval se často o jevech, majících nadpřirozený charakter, a v tomto případě projevil zájem, jako by v něm viděl znamení, které je adresováno jemu.
  Jan Pavel II. o tomto tématu nikdy s nikým nemluvil, ale jeho okolí postřehlo jedno: Papež měl od mládí mystické zážitky. Když mu bylo 26let, modlil se s takovou usebraností, že se před ním ztratil celý svět. Nejednou se během jeho modlitby zdálo, že rozmlouvá s někým neviditelným. O některých událostech věděl dříve, ještě než se staly. Zde je třeba hledat jeho zájem o Matku Boží, která plakala v Civitavecchia.
  Svatý Otec se obrátil na biskupa se žádostí, aby o sošku starostlivě pečoval, a po určité době ho požádal, aby sošku přivezl do Vatikánu, aby ji mohl uctít. To se také stalo. Bylo jasné, že Svatý Otec je přesvědčen o nadpřirozeném charakteru slzí, jimiž tato soška pláče.
  V dalším období byly provedeny na klinice v Gemelli laboratorní rozbory, které potvrdily, že soška roní skutečně lidské slzy a krev a o podvodu nemůže být řeči. Tak byl prokázán nadpřirozený charakter celého jevu.
  Záhy se začala také v Civitavecchia množit obrácení a vyprošené milosti. Soška, vystavená ve farním kostele, přitahovala od samého začátku mnoho poutníků. Již v roce 1996 jich tam přišlo na 300 000. V dalších letech to byli poutníci nejen z Itálie a z Evropy, ale i z USA, Afriky a Asie. Stalo se i několik zázračných uzdravení. K víře v Boha se vraceli zatvrzelí ateisté, jinověrci a sektáři. Ještě v roce 1996 došlo k hromadnému obrácení celé místní skupiny Svědků Jehovových o počtu 120 členů. Tuto skutečnost potvrdila teologická komise, která zkoumala jev plačící sošky. (Jehovisté neuznávají Marii za Matku Boží ani za Matku Krista.)
  Zjevení ve Fatimě, v Akitě, v Amsterodamu, v Medjugorje a v Civitavecchia jsou nástrojem záchranného plánu Matky Boží v roli, kterou má naplnit v boji se Satanem: "Nepřátelství položím mezi tebou a ženou." Maria nás stále ujišťuje, že je s námi,  s   k a ž d ý m,   k d o   j i   v z ý v á !(V modlitbě růžence:Svatá Maria, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.) Byla také s papežem, když jeho život skončil. Soška v té době plakala, ale nikoliv krvavými slzami. I Kristus plakal nad smrtí svého přítele Lazara, i když věděl, že ho záhy vzkřísí. Byly to slzy lidského smutku, nikoliv slzy krvavé, plynoucí z bolesti, kterou lidé Bohu působí svými hříchy.
  Několik hodin po smrti Jana Pavla II. uviděl vizionář Ivan Dragičevič z Medjugorje Matku Boží po boku Jana Pavla II., omládlého a ve zlatém šatu. Oba se usmívali. Maria řekla:"Můj drahý syn je nyní se Mnou."
  Jde o to, abychom splnili to, co od nás  Maria žádá v této zarputilé válce se Satanem: prosí nás o mnoho modliteb, růženců, o naše obrácení, pokání a o život v posvěcující milosti - křest, pravidelné zpovědi (každý měsíc), a co nejčastější svaté přijímání s účastí na mši. Jedině tak budeme ochráněni. Dále nás prosí o modlitby za kněze, její nejdražší syny, které chce Satan zničit!
  Je možno obětovat Marii svůj život. Učinil tak nejen Jan Pavel II., ale i Otec Pio z Pietrelciny, stigmatizovaný italský kněz a další stovky a tisíce věřících, kteří obětují  s v ů j   k a ž d o d e n n í   ž i v o t - své nemoci, svou bídu, pronásledování, životní těžkosti a smutek z mravního úpadku. To všechno je možné proměnit v poklad, který Maria předkládá svému Synu, aby to zapojil do svého vykupitelského díla.
  J E   T Ř E B A   S E   S P O J I T   S   M A R I Í   N A   Z Á C H R A N U   S V Ě T A,    D O K U D   J E   Č A S !

   (Z časopisu "Milujcie sie")


                              Poselství milosrdné Lásky maličkým duším.

  Ježíš Markétě:"Velký pátek!
  Slova nestačí. Dej mi své srdce, dívej se na ně, jak se zachvívá v Mých rukou. Jeho příbytek už není v tobě, ale ve Mně.   Dítě,  nechci  jenom  tvoje posvěcení,  n ý b r ž   p o s v ě c e n í   v š e c h   d u š í !   Dal jsem svůj život za všechny.  Z A   V Š E C H N Y   J S E M   V Y L I L   S V O U   K R E V !  Dnes potřebuji více lásky. Ano, potřebuji lidi, protože je nevýslovně miluji!!!
  Moje malé dítě!
  Za několik hodin mě čeká potupná smrt na kříži." (s nesmírnou něhou:)"Oni mě ukřižují. Oni mě ukřižují! A přesto jsem jim ve svém Srdci už odpustil.
  Moje drahé děti, vyslyším vás v té míře, jak se vaše prosby budou shodovat s Mou vůlí.
  Nenáviděli Mne, protože jsem přišel ukázat jejich (farizeům) pokrytectví. Cítili ve Mně také samu nadřazenost Boží. Ale popřeli ji! Nechtěli ji uznat. Kdybyste věděli, jaká   m u k a   j s e m   p r o   v á s   p o d s t o u p i l,  Moje děťátka!
  Ó ta trnová koruna, která Mi svírala celou hlavu, ty palčivé hroty, které se mi vbodávaly do těla. A krev, která Mne oslepovala.
  A Mé tělo odhalené před tím řvoucím a vysmívajícím se davem! Nenávist Mne bila do tváře.
  Pruty na Mě dopadaly brutálně a každou ranou mi odtrhávaly kousky masa.
  Snesl jsem to mučení bez jediné stížnosti. Jedna jediná myšlenka Mne naplňovala: Z A C H R A Ň O V A L   J S E M   S V É   M A L I Č K É !  Vždyť jenom proto jsem přišel. Cožpak jsem nečekal netrpělivě na tuto chvíli?   V š e c h n y   v á s   v y k o u p i t,  Moje Děťátka?
  S jakým blahem jsem za vás vydal svůj život! Přestože jsem věděl, že pro vás mnohé bude Moje oběť marná.
  Hodili mi plášť na Moje zbitá ramena. Snášel jsem jejich výsměch, jejich urážky, dostalo se Mi plivanců. Nepohnul jsem brvou, i když jsem strašně trpěl. Viděl jsem vás, Moje vykoupené!
  Ten trám tlačil těžce na Moje zraněné rameno. Ó ta rána na rameni! Vyčerpán v srdci i v těle.  D ě t i   M o j e,   c o   M ě   s t o j í t e !
  Vojáci, pokřik davu, Moje pády, setkání s Mojí něžnou Matkou. Bolestné, tak bolestné! Vidět Mě v tomto hrozném stavu bylo pro ni předběžným ukřižováním. V této chvíli jsme sdíleli to nejstrašnější utrpení, jaké může být...Na místo popravy jsem docházel z posledních sil...
  Strhli Mi oděv, který Mne zahaloval a byl přilepen na tělo sraženou krví, která vytekla z Mých ran.
  U k ř i ž o v á n í...Kdo se kdy doví, co to bylo!!! Moje chvějící se tělo vydané rozběsněné lůze. I ty hrozné mouchy, které sedaly na Mé rozdrásané tělo a živily se Mou krví. Hrozné divadlo! Stal jsem se odpuzujícím předmětem. A přesto, Moje milované děťátko, to nebylo ničím ve srovnání s tím, co jsem trpěl ve své duši!   V z a l   j s e m   n a   s e b e   v š e c h n y   v a š e   h ř í c h y   a  jejich tíha přiváděla Moji duši do agónie.
  Všemi opuštěn, zrazen, nenáviděn, zesměšněn, zahanben, sám... Zdálo se Mi, že i Můj Otec Mne opustil. A v Mém zlomeném Srdci bylo   t o l i k   l á s k y,  tolik soucitu s Mými katy. Nemohl jsem jim to zazlívat. Bylo to za vás za všechny, Moji drazí!
  P O J Ď T E   K E   M N Ě !   A Ť   N E N Í   M O J E   O B Ě Ť   M A R N Á !  Už Mě neopouštějte.   J e   n e j v y š š í   č a s,  abyste se nad sebou zamysleli. Necítíte, jak jsem pro vás nezbytný?
  B E Z E   M N E   N E M Ů Ž E T E   Ž Í T !"


                                                     FATIMA 2.ČÁST


                                                  O utrpení a svatosti.

  Z dopisu svatého otce Pia z Pietrelciny knězi Augustinovi z 12.března 1913: Poslyšte, otče, jak si mi oprávněně stěžoval náš nejsladší Ježíš:
  "S jakou nevděčností odplácejí lidé moji lásku! Byl bych od nich méně urážen, kdybych je byl méně miloval.   M ů j   O t e c   j e   j i ž   n e c h c e   s n á š e t !   Chtěl bych je přestat milovat (tady se Jejíž odmlčel, povzdechl a pokračoval), ale běda!   M é   S r d c e   j e   u č i n ě n o   p r o   l á s k u.  Ničemní a ochablí lidé si nečiní nejmenší násilí, aby přemáhali pokušení, dokonce se kochají ve svých neřestech! Duše, které nejvíce miluji, jakmile jsou vystaveny zkoušce, selhávají, slabí propadají zděšení a zoufalství, silní se postupně stávají malátnými.
  N e c h á v a j í   m ě   v   c h r á m ě   v   n o c i   i   v e   d n e   s a m o t n é h o.  NESTARAJÍ SE UŽ O NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOST OLTÁŘNÍ; nehovoří se   o   t é t o   s v á t o s t i   l á s k y !  A pokud se hovoří, běda! S jakou lhostejností, s jakým chladem!
  Zapomíná se na mé SRDCE; nikdo se již nezajímá o moji lásku; stále mě zarmucují! Můj dům se pro mnohé stal pouhým divadlem pro zábavu; i moji služebníci, na které jsem se vždycky díval se zalíbením, které jsem miloval jako zorničku svého oka,  O N I,  kteří by měli těšit mé Srdce naplněné hořkostí;  O N I,  kteří by mi měli pomáhat při spáse duší, od nich naopak - kdo by to věřil - musím přijímat nevděčnost a zanedbávání...
  Můj synu, vidím mnohé z nich, kteří..(zde se odmlčel, vzdechy mu svřely hrdlo a tiše plakal) pod pokryteckým předstíráním mě zrazují  a   s v a t o k r á d e ž n ě   p ř i j í m a j í,   šlapou po světle a síle, které jim ustavičně poskytuji...
  M Ů J   S Y N U,  P O T Ř E B U J I   O B Ě T I,  A B Y C H   U T I Š I L   S P R A V E D L I V Ý   H N Ě V   S V É H O   O T C E !
   Obnov mi oběť sebe samého a učiň to bez jakékoli výhrady."
  Jak mě to bolí, vidět jak Ježíš pláče...


  A otec Pio vyslyšel Ježíškovu prosbu a přijal na sebe jeho utrpení. V osmadvaceti letech dostal Kristovy stigmata, rány na rukou, nohou a v boku, které krvácely a bolely do konce jeho života. Po jeho smrti se zcela ztratily. I když se lékaři mnohokrát snažili rány zahojit, nikdy se jim to nepodařilo. Otec Pio byl mezi křesťany znám po celém světě, dělal zázraky už za života, měl dar bilokace - mohl se přenést z místa na místo a navštívit duše, které ho zrovna potřebovaly. Viděl do srdce každého zpovídajícího se, takže mnohé šokoval, když jim připomenul hříchy, které chtěli utajit. Za to všechno, že mnoho kajících hříšníků vrátil do Boží náruče a zachránil je před peklem, ho peklo nenávidělo a snažilo se mu mstít a zastrašovat ho, aby jim nebral duše. Mnohokrát ho v noci navštívila návštěva z pekla, zmlátila ho, rozmetala věci v jeho klášterní cele a zanechala po sobě nepořádek a odporný zápach. Otec Pio to všechno bez stížností snášel po celý život a Bůh se mu za to odvděčil nebem a ještě za života šířil otec Pio ze svých ran nebeskou vůni, kterou jeho svěřenci cítili.
  Proto Panna Maria požádala i malé pasáčky z Fatimy, zda by chtěli trpět za hříšníky a Lucie za všechny ochotně přikývla. Jaký byl jejich život plný utrpení a obětí popisuje Lucie ve svých zápiscích:

                                    Vize pekla zasáhla jejich bezstarostné duše.

  Před neobyčejnými událostmi v roce 1917 byl život všech tří dětí prostý, radostný, bezstarostný, tedy takový, jaký bývá v klidné, dobré, křesťanské rodině. V tom, že Jacinta a František měli už od útlého věku neobyčejně srdečný vztah k Lucii a vyhledávali její společnost, můžeme spatřovat zásah Boží Prozřetelnosti. Prý jim zdaleka nepůsobilo takovou radost hrát si s jinými dětmi, proto, kdy jen mohli, navštěvovali Lucii.
  Oblíbeným místem této nerozlučné trojice byla studna v zahradě Martových, skrytá ve stínu mandlovníků, oliv a kaštanů. I později, kdy jim nastaly dny soužení, vyhledávali toto místo, ale už ne, aby se bavili a hráli, ale aby ukrylo jejich modlitby a nejednou smutek a pláč.
  Děti si velmi rády hrávaly na "zástavy"(fanty). Kdo prohrál, musel vykonat něco na příkaz vítěze. Jacinta nejraději chytala motýli, nebo trhala květiny.
  Jednou, když Lucie vyhrála, nařídila Jacintě, aby objala a políbila jednoho ze svých bratří, který zrovna něco psal u stolu. Malá však rázně odmítla:"To ne! Proč mi raději nenařídíš políbit Pána Ježíše?" A ukázala na nástěnný kříž. "Dobře, dones si židli a dej Pánu Ježíši tři polibky. Jeden za Františka, jeden za mne a třetí za tebe."  "Pánu Ježíši dám tolik polibků, kolik chceš", a líbala Ukřižovaného s takovou zbožností, že Lucie, jak říká, asi na tento pohled nikdy nezapomene.
  Jacinta se zahleděla na kříž a tázala se:"Proč je Pán Ježíš vlastně tak přibitý?"  "Protože za nás zemřel."   "Řekni mi, jak to bylo."
  Za dlouhých zimních večerů vypravovala paní Rosa das Santos svým dětem události ze života a utrpení Pána Ježíše. Lucie měla velmi dobrou paměť, proto dovedla téměř doslovně vypravovat příběhy ostatním dětem. Malá s hlubokým dojetím poslouchala každé slovo a nejednou při tom plakala a s pláčem utvrzovala své předsevzetí:"Ubohý Spasiteli, já neudělám žádný hřích, nechci, abys pro mne trpěl."
  Po vizi pekla a zjevení Panny Marie se o tom děti často bavily. Druhý den po zjevení si Jacinta na pastvě sedla stranou od dětí. "Jacinto, jdeš si s námi hrát?"  "Dnes si nechci hrát."  "A proč?"  "Protože myslím na to, co nám přikázala Paní: Máme se modlit a přinášet oběti za obrácení hříšníků. Teď se musíme modlit růženec. Ale jaké máme přinášet oběti?" To byla skutečně vážná otázka a nikdo neznal odpověď. "Už to mám!" vykřikl konečně František. "Dáme svou svačinu ovečkám, a tak přineseme oběť. Dnes se zřekneme svého chleba." Jak to pověděli, tak to udělali. To byl jejich první půst po zjevení.
  Jacinta seděla dál zamyšlená. "Paní říkala, že mnohé duše přijdou do pekla. Co je vlastně peklo?" Lucie, která měla ze všech největší náboženské vědomosti, vysvětlila:"Peklo je hluboká propast, plná divoké zvěře a obrovským ohněm, kam jsou házeni všichni,  k d o   h ř e š i l i   a   n e v y z p o v í d a l i   s e.  Tam hoří navěky."  "A nikdy odtud nevyjdou?"  "Ne, nikdy."  "Ani za mnoho, mnoho roků?"  "Ne. Taková je pravda. Peklo nikdy nepřestane a nebe také ne. Kdo jednou vstoupí do nebe, už se také odtud nevrátí."  "A ten, kdo přijde do pekla, opravdu odtud nevyjde?"  "Už jsem ti to řekla! Nevíš,  ž e   n e b e   a   p e k l o   j s o u   v ě č n é ?  To znamená, že nikdy nepřestanou, ale trvají dál."
  Později Lucie vzpomíná:"Aniž jsme si to uvědomovali, konali jsme v ten den první rozjímání o nebi, o pekle a o věčnosti." Takovým způsobem je Matka Boží připravovala na 13.červenec, kdy měli vidět do strašného pekla.
  Představa věčnosti na Jacintu hluboce zapůsobila. Často se Lucie ptala na peklo, jestli opravdu neskončí. jindy:"Nezemřou lidé, kteří tam hoří? Nezhoří na popel?...A když se budeme mnoho modlit za hříšníky, nepošle je Spasitel do pekla?...Ubohé duše! Musíme se za ně modlit a přinášet oběti." Po nějaké době:"Jak hodná je Paní! Slíbila nám, že nás vezme do nebe."
  Viděním pekla se Jacintiny obavy o hříšníky ještě zintenzivnily. Často seděla bez zájmu o hru a v zamyšlení šeptala:"Peklo! Peklo! Mně je tak líto duší, které přijdou do pekla!   A   l i d é   t a m   h o ř í   j a k o   u h l í   v   o h n i !" Celá se třásla, pak si klekla, složila ruce a modlila se:"Můj Ježíši, odpusť nám naše hříchy, zachraň nás od pekelného ohně, přiveď všecky duše do nebe a pomoz těm, které to nejvíce potřebují." (Mimochodem, tato modlitba se při růženci vkládá za každý desátek.)
  Někdy vypadala, jakoby se probírala ze sna a naléhala:"Lucie, Františku, nechcete se se mnou modlit? Musíme se mnoho modlit, abychom zachránili duše od věčného zatracení!  T a k   m n o h o   j i c h   t a m   p ř i j d e !  Proč Madona neukáže hříšníkům peklo? Kdyby je viděli, nikdy by už nehřešili, aby tam nepřišli. Musíš Madoně říct, aby ukázala peklo všem lidem, kteří jsou z Cova da Iria." Nemohla se té myšlenky zbavit. Později se začala znovu vyptávat:"Co páchají lidé, kteří přijdou do pekla?"  "To nevím, možná nejdou na mši svatou, kradou, mluví škaredá slova, mají zlé žádosti, přísahají - a nevím, co ještě."  "A pro jediné slovo mohou přijít do pekla?"  "Co chceš, když je to hřích!"  "Ach, vždyť by pro ně nemělo být námahou zůstat tiše nebo jít na mši svatou. Jaké starosti mi dělají hříšníci! Kdybych jim jen mohla ukázat peklo!" Potom objala Lucii a pravila:"Já půjdu do nebe, ale protože ty zde ještě zůstaneš, řekni všem, jestli ti to Madona dovolí,  j a k   s t r a š n é   j e   p e k l o,   a b y   u ž   n i k d y   n e h ř e š i l i   a  nikdy se tam nedostali.." Pohroužená do obav opakovala:"TAK MNOHO LIDÍ PROPADNE PEKLU!  T A K   M N O H O   D U Š Í !"
  Když slyšela škaredá slova, zakryla si rukama tvář a šeptala:"Bože můj, tito lidé netuší, že přijdou do pekla, když mluví tak nepěkné řeči. Ježíši, prosím Tě za ně." A vroucně opakovala modlitbu, kterou nás naučila přesvatá Panna:"Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy..." Pohled do pekla ji tak poděsil, že i nejtěžší skutky pokání a sebezáporu se jí zdály snesitelnými, jen když mohla aspoň jednu duši zachránit před peklem.
  I když František byl klidnější, zdá se, že měl chladnější temperament než jeho sestřička, přece i on byl pohledem do pekla otřesen. Převládl v něm však dojem, který děti zažily třkrát, když se viděly ponořené do nekonečného Božího světla. Často se k tomu vracel se slovy:"Hořeli jsme ve světle, v kterém je Bůh, a přece jsme neshořeli.  J a k   ú ž a s n ý   j e   B ů h !  To není možné vypovědět. Jak mne to bolí, že On byl tak smutný! Kdybych ho jen mohl potěšit!"
  Těšit Boha v jeho smutku nad hříchy světa, to teď byla Františkova nejutkvělejší myšlenka. Jednou, když došli na pastvu, vystoupil na vysokou skálu a řekl děvčatům:"Nechoďte sem, nechejte mne samotného na pokoji." Děvčata si hrála a až pozdě po poledni si vzpomněly na Františka a zašly k němu:"Františku, přijdeš s námi jíst?"  "Ne, teď jezte sami."  "A co tu vlastně tak dlouho děláš?"  "Myslím na Pána Boha, který je pro mnohé hříchy tak zarmoucen. Jak rád bych ho potěšil, kdybych jen mohl. Proto strávím dnešní den v modlitbě a v postu."  Později ještě dodal:"Pro mě bylo velkým štěstím vidět anděla, a ještě větším vidět Madonu. Ale největší radost mám z poznání Boha, které Madona nechala zářit v našich srdcích.   J a k   k r á s n ý   j e   S p a s i t e l !   Ale zároveň tak zarmoucený pro mnohé hříchy. My už nesmíme spáchat žádný hřích!" Lucie se ho otázala:"Františku, co bys dělal raději: těšil Spasitele nebo obracel hříšníky, aby ani jeden nepřišel do pekla?"  "Raději bych těšil Spasitele. Nevšimla sis, jak byla Madona smutná poslední měsíc, když říkala,  ž e   l i d é   b y   n e m ě l i   u r á ž e t   S p a s i t e l e,  že už je i tak těžce urážený. Proto chci nejdříve těšit Spasitele, aby ho už více neuráželi!"
  Když už byl nemocný, jedenkrát vyznal:"Bude Spasitel vždycky tak smutný? Mne tak bolí, když On je zarmoucený! Přinesu mu tolik obětí, kolik jen budu moci. Od nynějška se nebudu schovávat před návštěvami, abych i tak přinesl oběť." (Děti často prchaly před návštěvníky, kteří je chtěli vidět a vyptávat se na zjevení.)
  Lucie, nejvyspělejší z nich, trpěla tělesně i duševně nejvíce. Když ji trápila sklíčenost pro pronásledování, které zakoušela v rodině i mimo ni. František ji dodával odvahy:"Nedělej si proto starosti! Neříkala nám Madona, že budeme hodně trpět, abychom Pánu a Neposkvrněnému Srdci Panny Marie zadostiučinili za mnohé hříchy, kterými je lidé urážejí? Oni jsou tak smutní! Když je tímto utrpením aspoň trochu potěšíme, musíme být spokojeni."
  Jednou dva zbožní kněží, kteří se přišli na děti podívat, doporučovali dětem, aby se modlily za Svatého Otce. Jacinta chtěla vědět, kdo to je a proč je třeba se za něho modlit. Kněží jí ochotně odpovídali. Od té doby měly všechny tři děti velkou úctu k Svatému Otci a ke svým obětem a sebezáporům nezapomínaly dodat:"...a za Svatého Otce." Od té doby přidávali na konci růžence ještě tři Zdrávasy za Svatého Otce navíc. Jacinta často projevila přání:"Jak ráda bych viděla Svatého Otce! Tolik lidí sem chodí a Svatý Otec nepřijde nikdy!" Bůh jí její přání vyplnil mystickým způsobem.
  Jednou Lucie s Františkem hledali med divokých včel a Jacinta zůstala sama u studny. Najednou zaslechli Jacintu, jak volá:"Lucie, Lucie, vidělas Svatého Otce?"  "Ne."  "Já nevím, jak se to stalo, ale mně se zjevil v jednom velikém domě, klečel u stolku, měl zakrytou tvář rukama a plakal! Venku byl dav lidí, mnozí házeli kamení, nadávali a křičeli škaredá slova. Ubohý Svatý Otec!"
  Když se jednou modlili v jeskyni "andělovu modlitbu", Jacinta najednou vyskočila a volala:"Podívej se...nevidíš ty ulice, cesty a pole plné lidí, co hladem pláčí a nemají co jíst? A Svatého Otce, jak se v kostele modlí před Neposkvrněným Srdcem Panny Marie a mnoho lidí, kteří se modlí spolu s ním?.." Potom se Lucie tázala, jestli o tom smí někomu říct, že viděla Svatého Otce, ale Lucie ji od toho odradila. Tak by byla prozrazena jedna část tajemství.


                                         Očista v ohni utrpení.
  23.prosince 1918 obě děti těžce onemocněly "španělskou chřipkou", která si tehdy vyžádala mnoho obětí po celé Evropě, zvláště v Portugalsku. V rodině Marto onemocněli všichni kromě otce. Ten s pomocí několika málo ochotných sousedek ošetřoval nemocné. Lucie, pokud jí to škola a domácí práce dovolily, strávila všechen čas u nich. Když přišla k Jacintě, obyčejně slyšela prosbu:"Zajdi nejprve k Františkovi, já přinesu tu oběť a zůstanu sama." Snaha dětí přinášet oběti neochabla ani v nemoci. Právě naopak, považovaly ji za příležitost ještě oběti vystupňovat.
  Jacinta ztratila úplně chuť k jídlu. Jednou jí matka přinesla hrnek mléka a naléhala na ni, aby ho vypila. Jacinta odmítla. Když paní Olympie opustila světnici, Lucie se jí tázala:"Nemůžeš maminku poslechnout? Proč to nepřineseš Spasiteli jako oběť?"  "Myslela jsem na to", odpovědělo dítě se slzami v očích. Zavolala matku, poprosila ji za odpuštění a slíbila, že odnynějška sní a vypije všechno, co jí dají. Když hrnek mléka vypila až do dna, postěžovala si sestřenici:"Kdybys věděla, co mne to stálo!"
  Někdy se Lucie zeptala:"Kolik obětí jsi přinesla tuto noc Spasiteli?" Lucie odpověděla:"Třikrát jsem vstala a pomodlila se modlitby anděla."  "Já jsem jich přinesla mnoho, velmi mnoho. Nemohla jsem je ani spočítat. Měla jsem velké bolesti, ale nestěžovala jsem si", pravila Jacinta.
  Jindy na otázku Lucie, jestli se jí už daří lépe, odpověděla:"Víš dobře, že zdravá už nikdy nebudu. Mám v prsou velké bolesti. Ale neříkám nic, snáším to za obrácení hříšníků."
  Ačkoli velice zeslábla, přece za nějakou dobu mohla lůžko opustit. Po patnácti dnech vstal i František. Nemoc však nebyla překonaná. Děti slábly den ze dne.
  Ještě když chodili ve Fatimě do školy, měli v blízkém kostele jedinečnou příležitost   n a v š t ě v o v a t   s v á t o s t n é h o   S p a s i t e l e.  Hlavně Jacinta si tam přála zůstat déle,  aby  mohla   h o v o ř i t   s e   s k r y t ý m   J e ž í š e m.  Sotva vstoupila do kostela, už je obklopovali věřící a svěřovali jim své starosti a prosili o modlitby. Stěžovala si Lucii:"Ti lidé už napřed vědí, kdy přijdeme a nenechají nás, abychom si v klidu pohovořili s Ježíšem." Ale měla s nimi soucit."Musíme se modlit a přinášet oběti, jinak přijdou ubožáci do pekla."
  Láska Františka k svátostnému Spasiteli nebyla o nic menší. Když došli do Fatimy, často žádal Lucii:"Poslyš, ty běž do školy, já zůstanu v kostele u skrytého Ježíše. Pro mne je učení zbytečnou námahou, brzy půjdu do nebe." Po vyučování ho našla v koutě u oltáře.
  Když se Františkovi nemoc zhoršovala a jevila se jako předzvěst blížící se smrti, působila mu i chůze mimořádné těžkosti. "Velmi mne bolí hlava, zdá se mi, že každou chvíli spadnu na zem." Lucie mu řekla:"Když je tomu tak, tak se mnou nechoď, zůstaň doma." Odpověděl:"Ne, ne! Pokud budeš ve škole, já chci být v kostele u skrytého Spasitele." A když už na tom byl tak špatně, že už nemohl jít a musel zůstat doma, cítil bolest a žal, že již nemůže navštěvovat svátostného Ježíše. Říkával Lucii:"Nejvíc mě bolí, že nemohu být u skrytého Ježíše. Poslyš, běž do kostela a vyřiď tam Ježíšovy mé pozdravy."
  Madona mnohokrát vyslyšela zcela očividně jejich prosby. Lucie slzami a modlitbami dosáhla náhlého udravení své umírající matky. Jacinta jedné staré ženě vyprosila vyléčení z nemoci. Jindy se do jejich modliteb svěřil muž, který dostal rozkaz narukovat na frontu. Musel by nechat bez ošetření svou těžce nemocnou manželku s třemi dětmi. Plakal a prosil, aby Madona uzdravila jeho ženu nebo překazila jeho odchod na frontu. Naši malí vyvolení ho žádali, aby se s nimi pomodlil růženec a utěšovali ho:"Neplačte, Madona je tak dobrá, že vám určitě pomůže." Od toho dne se vždycky na závěr růžence pomodlili jedno Zdrávas za "jejich" vojáka. Za několik dní přišel se svou ženou a dětmi poděkovat Madoně za prokázané dobrodiní. Madona mu splnila obě přání. V předvečer odchodu na frontu dostal vysokou horečku, proto ho poslali na určitou dobu zase domů. Později se jeho žena jakoby zázrakem uzdravila. Tak to vyprávěl šťastný voják.                                   
  Lucie píše o Františkovi:"Nemoc snášel s hrdinskou trpělivostí, nikdy nezasténal, nikdy si ani nejméně nestěžoval. Krátce před smrtí jsem se ho tázala:'Františku, trpíš mnoho?'  'Ano, mnoho, ale všecko snáším z lásky k Spasiteli a k Madoně.' Časem tak zeslábl, že se už nedokázal pomodlit celý růženec."
  Koncem února 1919 se jeho stav náhle zhoršil. K chřipce se přidal zápal plic. Uložili ho do postele. Jacinta byla u něho celé dny. Jednou rychle zavolali Lucii. Když přišla, oznamovala jí Jacinta:"Navštívila nás Madona a řekla, že si brzy vezme Františka do nebe. Mne se tázala, jestli chci ještě zachraňovat hříšníky. Odpověděla jsem, že chci. Nato řekla, že půjdu do nemocnice, kde budu mnoho trpět za obrácení hříšníků, jako zadostiučinění za urážky, způsobené Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Utrpení mám snášet z lásky k Ježíši. Tázala jsem se, jestli i ty půjdeš se mnou. Odpověděla, že ne. To je mi líto! Podle jejích slov mne tam zavede maminka, ale potom zůstanu sama." Po krátkém přemýšlení pokračovala:"Kdoví, možná, že nemocnice je jako temnice, tmavý dům, kde není nic vidět, jen já tam budu trpět osamělá!! Ale to nic, snesu to z lásky k Ježíši, k Madoně, za obrácení hříšníků a za Svatého Otce!"
  František i v nemoci toužil potěšovat Spasitele a jeho nejsvětější Matku. Při jedné z návštěv prosil Lucii, aby mnoho nemluvily, protože ho dnes velice bolí hlava. "Nezapomeň své bolesti obětovat za obrácení hříšníků", poznamenala Jacinta. "Jistě, ale především je obětuji pro potěchu Spasitele a jeho Matky, potom za obrácení hříšníků a za Svatého Otce."
  Později, když už stál na prahu věčnosti, svěřil se Lucii:"Už je mi velmi špatně. Nepotrvá dlouho a přijdu do nebe."  "Potom se tam nahoře nezapomeň modlit za hříšníky, za Svatého Otce, ale i za Jacintu a za mne."  "Dobře, budu se modlit za všecky, ale bude lépe, když poprosíš i Jacintu, protože se obávám, že na všecko zapomenu, až uvidím Spasitele, kterého chci především potěšovat."
  2.dubna byl Františkův stav tak vážný, že zavolali kněze, aby ho vyzpovídal. Bál se, že zemře, aniž by přijal svátostného Spasitele, jak se svěřil matce. Když kněz s Nejsvětější Svátostí vstoupil do světnice, chtěl se František posadit a vyzpovídat, aby s větší úctou přijal svaté přijímání. Byl však tak slabý, že mu to nedovolili. Když přijal svaté přijímání, zaplavila ho vlna radosti a štěstí. Řekl sestře:"Dnes jsem šťastnější než ty,  p r o t o ž e   m á m   v e   s v é m   s r d c i   s v á t o s t n é h o   J e ž í š e."
  Z večera se s ním loučily:"Sbohem Františku! Nezapomeň na nás, jestli už dnes přijdeš do nebe!" Příštího dne byl pátek 4.dubna 1919. Kolem šesté hodiny ráno umírající obrátil zrak k matce:"Podívej se, maminko, jaké krásné světlo je u dveří!!" Andělský úsměv změnil rysy jeho tváře a bez smrtelného zápasu klidně zesnul. S úsměvem umírat je výsadou miláčků Panny Marie. Neměl ještě jedenáct let, když se směl   n a s t ě h o v a t   d o   v ě č n é h o   p ř í b y t k u.

                                          Poslední dny Jacinty.
  Bratrova smrt zasáhla Jacintu do hloubi duše. Než odešel na druhý svět, dala mu své vzkazy:"Pozdrav velice, velice Spasitele i Matku Boží. Řekni jim, že za obrácení hříšníků a za zadostiučinění urážek Neposkvrněného Srdce Panny Marie jsem ochotna trpět, kolik jen budou chtít."  Nejednou ji našli zamyšlenou. Když se jí tázali, na co myslí, odpovídala:"Na Františka! Jak ráda bych ho viděla!" A oči se jí zalily slzami. Měla se s ním brzy setkat, ale před tím ještě musela projít těžkými zkouškami utrpení...
  Krátce po Františkově smrti dostala, jako následek španělské chřipky, hnisavý zánět prsní žlázy, spojený s dalšími komplikacemi. Na pokyn lékaře musela do nemocnice do Vila Nova de Ouerem. Zde strávila celý červenec a srpen, ale léčba nepřinesla zřetelnější úspěchy. Na její prosbu přivedla matka dvakrát do nemocnice Lucii. Nemocná měla z návštěvy velkou radost, objala ji s velkou radostí. Když se jí Lucie ptala, jestli mnoho trpí, odpověděla:"Ano, trpím, ale všechno obětuji za obrácení hříšníků a na zadostiučinění urážek Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Mám velkou radost, že mohu   t r p ě t   z   l á s k y   k   B o h u   a  k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, za hříšníky a za Svatého Otce." To byl ideál, o kterém s láskou mluvila. Potom s nesmírnou vroucností vyprávěla o Spasiteli a o Matce Boží.
  Po čase se Jacinta vrátila domů, ale bez zlepšení zdravotního stavu. Ke všemu se jí na prsou otevřela rána, kterou museli denně převazovat. Bylo to pokračování mučednictví, které musel tento nevinný anděl vytrpět, aniž by si někdy postěžoval. Pro nedostatečná hygienická opatření při převazování rány se přidružila infekce, která dítěti každý den působila nesmírné bolesti.
  Pečlivě se snažila skrývat své utrpení před jinými i před matkou, aby ji ještě víc nezarmoutila. Když se jí tázali, jestli něco nepotřebuje, odpovídala:"Děkuji, nic nepotřebuji." Když pak byla s Lucií sama, přiznala se jí:"Mám hroznou žízeň, ale nechci pít, obětuji to za hříšníky. Lucie, neříkej nikomu, že trpím, ani mamince, nechci aby byla ještě víc ustaraná."
  Jednoho dne se Lucii stav dítěte nelíbil, proto se jí tázala, jestli jí není hůř. "Tuto noc jsem měla hrozné bolesti, ale přinesla jsem Pánu Ježíši oběť, že se v posteli ani neobrátím. Proto jsem nemohla spát." Dokud mohla, vstávala z postele, aby se pomodlila andělovu modlitbu. "Je mi líto, už se nemohu sklonit až k zemi, spadla bych, modlím se jenom na kolenou." Často ji našli úplně nehybnou, pohrouženou v rozjímání, jenom tvář si zakryla rukama. "Jacinto, na co myslíš po celou tu dobu?" vyzvídala matka. Dcerka se na ni s úsměvem podívala a znovu se ponořila do stavu hlubokého rozjímání. Lucii se pak svěřila:"Myslím na Spasitele a na Matku Boží, na hříšníky  a   n a   v á l k u,   k t e r á   m á   p ř i j í t,   kolik lidí zemře!...Jak je to hrozné!  Kdyby   p ř e s t a l i   u r á ž e t   P á n a   B o h a,   k   v á l c e   b y   n e d o š l o,   nepřišli by do pekla...Podívej se, já budu v ráji, ty také. Až uvidíš v noci to světlo, o kterém Paní mluvila, uteč k nám nahoru!"  "Nevíš, že do nebe se nedá utéct?"  "To je pravda, to nejde...Ale neměj obavy, budu se za tebe v nebi mnoho modlit, za Svatého Otce a za Portugalsko, aby sem válka nedošla, i za všechny kněze...Rozjímání mi přináší velkou radost."  Což neříká Duch Svatý, že  z   p r o s t ý c h   a   n e v i n n ý c h   d u š í   m á   n e s m í r n o u   r a d o s t   a   v e d e   s   n i m i   s v a t é   r o z h o v o r y ?
  Jednou, v době takového rozjímání, se jí znovu zjevila Matka Boží, aby ji připravila na poslední etapu jejího křížového tažení. Jacinta pokládala takové návštěvy Panny Marie za docela přirozené. Říkala o tom Lucii:"Madona mi říkala, že mne odvezou do nemocnice v Lisabonu a že už rodiče ani tebe neuvidím. Po velkých utrpeních umřu v úplně sama...Ale nemám se obávat, protože ona přijde, aby si mě vzala do nebe..." A s pláčem objala tu, která byla jejímu srdci tolik drahá:"Už tě nikdy neuvidím - tam mne nemůžeš navštívit. Musíš se za mne mnoho modlit, protože umřu úplně sama." Myšlenka na smrt ji netrápila, ale samoty se bála. Jednou ji Lucie viděla, jak tiskla s rdci obrázek Madony a šeptala:"Moje nebeská Matko, opravdu musím umřít sama?" Lucie ji těšila:"To nic, vždyť Madona pro tebe přijde."  "Máš pravdu, nemělo by mě to trápit. Nevím proč, ale někdy zapomínám, že Madona přijde, aby si mě vzala s sebou, a tehdy myslím jenom na to, že musím umřít sama a ani ty u mne nebudeš." Plačíc objala sestřenici. "Už tě nikdy neuvidím - ani tebe, ani maminku, ani tatínka, ani sourozence, nikoho - zemřu sama o samotě..."  "Nemysli na to."  "Jen mě nechej. Čím víc na to myslím, tím víc trpím, a já chci z lásky k Spasiteli trpět za hříšníky." A Lucie slyšela její tichý šepot:"Ježíši, nyní můžeš obrátit mnoho hříšníků, protože tato oběť je jistě veliká."
  Předpověď Panny Marie se opravdu splnila. V polovici ledna 1920 přišel do Fatimy slavný specialista doktor Enriko Lisboa. Využil příležitosti, aby se seznámil s oběma dívkami. Když viděl Jacintu v tak ubohém stavu, přemlouval rodiče, aby ji odvezli do Lisabonu. Doufal, že chirurgický zákrok jí vrátí zdraví. Přesvědčováním docílil toho, že Jacinta v doprovodu matky odjela do Lisabonu. Tím začal její výstup na Kalvárii. Lucie píše:"Rozloučení bylo těžké. Dítě dlouho viselo na mém krku a plakalo:'Mnoho se za mne modli, dokud nepřijdu do nebe. Potom se budu modlit já za tebe. Nikdy nikomu neprozraď tajemství, i kdyby tě chtěli zabít. Miluj Ježíše a Neposkvrněné Srdce Panny Marie a přinášej mnoho obětí za hříšníky.'
  V Lisabonu Jacintu přijali do sirotčince "Naší Milé Paní" na Rue Estrella 17. Zde se cítila jako doma. Sirotčinec se stal pro ni "domovem Naší Milé Paní z Fatimy" a představená "kmotřenkou". Té projevila plnou důvěru a vděčnost."
  Představené, matce Marii Gondinho, bylo od začátku jasné, jaký klenot jí Matka Boží poslala. Nevinnost, pokora, trpělivost, absolutní poslušnost a vroucí modlitby tohoto miláčka Madony pomalu ovlivňovaly i ostatní děti. Nejedno z děvčat Jacinta upozornila taktně, chtějí-li přijít do nebe, aby  b y l y   p o s l u š n é,   m l u v i l y   vždy   p r a v d u   a   t r p ě l i v ě   s n á š e l y   n e p ř í j e m n o s t i.  Mimořádně šťastnou ji učinila skutečnost, že   m o h l a   ž í t   p o d   j e d n o u   s t ř e c h o u   se   s v á t o s t n ý m   S p a s i t e l e m.  Často o něm mluvila a toužila   p o   s v a t é m   p ř i j í m á n í.  V době svého pobytu v sirotčinci mohla   p ř i j í m a t   d e n n ě.  Sotva mohla zase trochu chodit, vrátila se do kaple, kde ji často našli pohrouženou do vroucí modlitby. Pohled a celá její pozornost byly  u p n u t y   n a   s v a t o s t á n e k.
  Madona nezapomněla na svého miláčka ani ve dnech utrpení. Jacinta vypravovala "kmotřence" o darovaných milostech s takovou prostotou a otevřeností, jako kdysi svým společníkům. Slovní projevy Jacinty po těch nebeských rozhovorech budily obdiv svou úrovní, která vysoko přesahovala inteligenční schopnosti tak malého a málo vzdělaného dítěte. Představená některé z nich zaznamenala:"Hříchy, které přivedou do pekla nejvíc duší, jsou hříchy proti svaté čistotě." (Tělesný sex, střídaní partnerů, nevěra, homosexualita, prostituce, pornografie,...)
  "V budoucnosti se vyskytne mnoho způsobů a zvyků,  které   u r á ž e j í   S p a s i t e l e.  Osoby,  k t e r é   s l o u ž í   B o h u,  n e s m í   ž í t   p o d l e   t ě c h t o   z v y k l o s t í !   Církev se nemění podle módy. Spasitel je vždycky stejný."
  "Hříchy světa jsou velmi velké.!"
  "Madona řekla, že ve světě je mnoho bojů a nesvárů. Války jsou trestem za hříchy světa."
  "Madona už nemůže déle zadržovat zdvíhající se ruku svého milovaného Syna."
  "Je třeba činit pokání!  J e s t l i   l i d é   B U D O U   L I T O V A T   S V Ý C H   H Ř Í C H Ů,   S P A S I T E L   J I M   O D P U S T Í,  ale jestli nezmění svůj život   p ř i j d e   z a s l o u ž e n ý   t r e s t."
  Zdá se, že když Madona mluvila o těchto skutečnostech, bývala moc smutná, protože Jacinta často vzdychala:"Ubohá Madona! Mně je jí tak líto, tak velice líto!"
  "Kdyby lidé věděli, co   j e   t o   V Ě Č N O S T  (věčné peklo), začali by nový, docela jiný život."
  "Lékaři nedostávají   v n u k n u t í,   j a k   l é č i t   n e m o c n é,  protože nemají lásky k Bohu a nemodlí se."
  "Kdyby vláda nechala Církev na pokoji a zaručila   n á b o ž e n s k o u   s v o b o d u,   byla  by   B o h e m   p o ž e h n a n á."
  "Moje drahá kmotřenko, modlete se mnoho za hříšníky, modlete se mnoho za kněze, modlete se mnoho za řeholníky, modlete se mnoho za vlády..."
  "Kněží se mají starat  j e n   o   c í r k e v n í   v ě c i   a   o   d u š e !"
  ""K n ě ž í   m u s í   b ý t   č i s t í,  plně čistí!"
  "N e p o s l u š n o s t   kněží a řeholníků vůči   p ř e d s t a v e n ý m   a   v ů č i   S v a t é m u   O t c i   se  Spasiteli nelíbí!"
  "Milá kmotřenko,  v y h ý b e j t e   s e   l u x u s u,  n e h l e d e j t e   b o h a t s t v í,  m i l u j t e   c h u d o b u   a   m l č e n l i v o s t."
  "B u ď t e   l a s k a v á   a   d o b r á   i   vůči   z l ý m   lidem. O nikom nemluvte nic zlého, výhýbejte se těm,  kteří   o č e r ň u j í   d r u h é.  Mějte velkou trpělivost, protože   t r p ě l i v o s t   n á s   p ř i v e d e   d o   r á j e."
  "Oběti a sebezapření se Ježíši velmi líbí."
  "Řeholní sestra musí být  n a   t ě l e   i   n a   d u š i   n e s m í r n ě   č i s t á."
   "Kmotřenka" se jí zeptala:"Jacinto, a víš vlastně, co je to být čistý?"  "Ano, vím. Čistý na těle znamená zachovávat čistotu(od sexu); čistý na duši znamená nehřešit, nedívat se na zakázané, nekrást, nelhat, vždy mluvit pravdu, i když to mnoho stojí."  "Ale od koho ses tomu všemu naučila?" chtěla vědět představená.  "Od Madony, no mnohé věci si domyslím sama."
  Ano, Madona! Jinak lze těžko vysvětlil podobné vědomosti o světě, zvláště o duchovních věcech tak prostého děvčátka útlého věku. Což neodhalují některé výroky tohoto dítěte největší zla na světě? Také některé předpovědi Jacinty z těchto dní se přesně vyplnily a prozrazují   v y š š í   v n u k n u t í.  Některé uveďme:
  Představená "kmotřenka" již dávno toužila navštívit Fatimu. Nerýsovaly se však žádné možnosti cesty. Jednou jí Jacinta řekla:"Kmotřenka půjde do Fatimy až po mé smrti." Opravdu, shodou okolností byla představená nucena doprovázet mrtvolu Jacinty do Fatimy. A tak se vyplnilo její přání vzdát hold Nebeské Královně na místě zjevení.
  Jacinta řekla kmotřence:"Madona by ráda, kdyby moje setry Florinda a Tereza se staly řeholními sestrami, ale matka to nechce. Madona proto brzy přijde a vezme si je do ráje." A skutečně, obě sestry brzy odešly na věčnost.
  V Lisaboně léčili Jacintu dva lékaři, kteří se jí věnovali s velkou ochotou a s křesťanskou láskou. Dítě jim bylo za to velice vděčné. Jeden ji prosil, aby ho doporučila Madoně, až přijde do nebe. Jacinta se na něho upřeně zahleděla a řekla:"Brzy přijdete za mnou." A prosila ho, aby se za ni také modlil. Podobná scéna se odehrála, když i druhý lékař svěřil sebe i svou dcerku jejím modlitbám. Jacinta mu to slíbila, vážně se na něj zadívala a nakonec řekla:"Vy mne také budete brzy následovat. Napřed vaše dcera, potom vy, pane doktore." A obě předpovědi se splnily.

                                                Vůně svatosti.
  Jacinta se poslušně podrobovala léčení, zároveň však dávala najevo, že operace je zbytečná a že jí nepomůže:"Nejsvětější Panna mě opět navštívila a oznámila mi den i hodinu, kdy si pro mne přijde. Napomenula mě, abych byla hodná."
  Doktor Lisboa trval na přemístění do nemocnice dr.Estefania, kde měla být operována. Jacinta poslechla. Ježíš si přál, aby přinesla i tuto oběť za záchranu hříšníků. Od této chvíle se stal život malé mučednice skutečně bolestnou obětí.
  Nadešel 2.únor 1920. Vyzpovídala se, přijala svaté přijímání a se slzami v očích se v domácí kapli rozloučila se svátostným Spasitelem. Se smutkem v duši opustila jí tak milý "Domov Naší Milé Paní Fatimské". "Kmotřenka" ji doprovázela do nemocnice.
  Prostředí bylo docela jiné než v sirotčinci. Jenom sem tam ji přišel někdo navštívit. Nejčastěji "kmotřenka" využila řídké chvilky volného času, který byl jinak nabit povinnostmi. Vypadalo to tak, jak jí Matka Boží předpověděla, že v nemocnici zemře opuštěná, bez svých nejbližších. 10.února byla operovaná. Zeslabené dítě nemohli před operací narkotizovat, proto   v y k o n a l i   j e n   m í s t n í   z n e c i t l i v ě n í.  Viděla a slyšela všecko, co s ní dělali. Když ji svlékali, tiše plakala. Na levé straně ji vyňali dvě žebra, zůstala tam široká rána. Měla  n e s m í r n é   b o l e s t i,  zvláště při obvazování. Ale snášela je s obdivuhodnou trpělivostí. "Moje nebeská Matko, moje nebeská Matko!" To byla jediná žalostivá slova, která jí při hrozných bolestech vyšla z úst. Často povzbuzovala sebe sama i ostatní pacienty slovy:"Trpělivost! Všichni musíme trpět, abychom si zasloužili nebe!" A z hloubi duše ještě připojila:"Ježíši, všechno z lásky k tobě a za obrácení hříšníků."
  Čtyři dny před smrtí ji "kmotřenka" utěšovala jejími vlastními slovy, aby s trpělivostí snášela kruté bolesti a obětovala je jako oběť Spasiteli. Následujícího dne jí dítě řeklo:"Kmotřenko, už si nestěžuji. Madona se mi znovu zjevila a řekla, že už brzičko přijde, aby si mě vzala a osvobodí mě ode všech bolestí."
  A skutečně, od té doby nevydala ani nejtišší zasténání, její tvář zářila pokojem, ozařovaným něžným úsměvem. Když se "kmotřenka" přiblížila k posteli, nebo se chtěla posadit na pelest, kde předtím Jacinta viděla Madonu, prosila ji:"Ustupte trošku, kmotřenko, tam byla Madona." Stejně tak prosila i ošetřovatelky.
  V pátek 20.února kolem 18.hodiny řekla nemocná, že se necítí dobře a prosila  o   s v á t o s t   n e m o c n ý c h.  V osm hodin večer se naposledy vyzpovídala panu faráři Dr.Pereirovi dos Reis a prosila o svaté přijímání, že už brzy zemře. Stav byl vážný, ale přece nikdo nepředpokládal, že smrt je tak blízko. Ale opravdu, o půl jedenácté v noci přišla pro Jacintu Svatá Panna, tak jak slíbila, a vzala si duši svého miláčka do nebe. V té době byla na blízku jen ošetřovatelka, která měla noční službu. Jacinta s úsměvem na tváři a v hlubokém pokoji "usnula" v Pánu. Měla necelých deset roků.
  Nevinné zmučené tílko oblékli do bílých šatů, ozdobených modrou stuhou tak, jak si to dítě přálo. Když se rozšířila zpráva o její smrti, přicházelo množství lidí, aby ji viděli na vlastní oči a mohli se jí dotknout anebo získat nějakou relikvii. Zatím byla dopravena do farního kostela, odkud měla být převezena do svého rodiště.
  Zdálo se, že v rakvi jenom odpočívá, rty i líčka měla růžové a svěží. Lidé obdivovali malého anděla s neskrývaným nadšením. Mučednice vydávala ze  sebe  p ř í j e m n o u   v ů n i,  podobnou vůni vzácných květů. Ani zarytí nevěrci o tom nepochybovali! Když uvážíme povahu nemoci, vynikne tato skutečnost tím více, že rakev byla otevřená tři a půl dne!!!
  24.února v poledne rakev zavřeli a ve velkém průvodu odvezli na nádraží, odkud ji dopravili do Vila Nova de Ouerem. Zde byla pochována v hrobce jedné šlechtické rodiny. Ta rodina později doznala, že se jim dostalo plno milostí.
  Za několik let, 13.září 1935, hrobku otevřeli a tělo Jacinty našli  n e p o r u š e n é !  Odtud je slavnostně převezli do Fatimy na hřbitov, kde je pochovali do jednoduché, ale pěkné hrobky, spolu s pozůstatky bratra Františka. Na kámen dal biskup z Leirie vyrýt prostý nápis:"Zde odpočívají tělesné pozůstatky Františka a Jacinty, kterým se zjevila Naše Milá Paní."
  Když úcta miláčků Panny Marie rostla rok od roku a množilo se vyslyšení modliteb, vyjmenoval lerijský biskup komisi, která na podkladě hrdinských skutků dětí začala kanonizační proces blahořečení.


                                    Ježíšova poselství P.Ottaviovi Michelinimu.

                                               Láska nevinných.
  Piš, můj synu: v každém lidském tvoru jsou tři fyziognomie, z nichž jen dvě jsou známé.
  a) Fyziognomie tváře je známá všem. Všichni vidí tvář, která je utvořena podle stejného vzoru, a přece se od sebe všechny liší.
  b) Méně jasně vidíme vnitřní fyziognomii člověka, tj.jeho duši, jeho temperament, jeho charakter, jeho inteligenci atd.
  c) Pak je zde fyziognomie ještě niternější duše - onen nadpřirozený život nebo smrt. Tuto třetí fyziognomii vnímá málokdo.
  Duše prostoupená božskou milostí, oděná v čistém rouchu svatebním je úžasná! Tuto nádheru vidí Bůh, protože ona je jeho součástí. Vidí ji jen velmi málo duší, které značně pokročily v životě milosti, tj. v dokonalosti.
  Ale tak jako tělesné fyziognomie jsou rozdílné, jak se odlišují fyziognomie vnitřní, lidské charaktery, tak jsou rozdílné a fyziognomie nadpřirozené. To jsou tedy tři fyziognomie:  t ě l a,   d u š e   a   m i l o s t i.
  Milost je božský život duše. Ale Já jsem Láska. Milost je tedy   B o ž í   l á s k a   s d ě l o v a n á   d u š í m.

                                                             Rozdílný jas.
  Každá duše  v   m i l o s t i   má  v  sobě odlišnou Lásku, protože láska ke Mně je v každé duši jiná. Je možno milovat málo, jen velmi málo a je možno milovat mnoho a velmi mnoho. A je možno milovat rozličným způsobem.
  Kdo nemiluje, ten je naopak ve smrti a nemá v sobě vnitřní světlo. Je  to  to   n e j s t r a š n ě j š í   n e š t ě s t í   p r o   d u š i,  jestliže v sobě nenachází lásku, která jí  b y l a   v l i t a   p ř i   k ř t u,  je to věčná smrt - p e k l o !
  Ano, říkej je nahlas, toto slovo "peklo", ve které málokdo věří.
  Je možno milovat dosti a je možno milovat mnoho, ale vždy duší. I smysly je možno milovat v čisté, svaté manželské lásce, která je vedena po správných kolejích. Je však možno milovat velmi, velmi vnitřně i zevně, bez senzuality.
  Je to láska nevinných, láska čistých, láska andělů, láska Adama a Evy před pádem. Dítě, které vroucně objímá maminku, vylučuje ze své lásky všechnu nevázanost.

                                                       Je třeba lásku šířit.
  Čistá a nevinná duše ponořená v lásce k Bohu a k bližnímu, která z přikázání lásky učinila   z á k o n   s v é h o   ž i v o t a,   není schopna udržet v sobě vnitřní lásku. Láska exploduje a potřebuje se šířit, jako se přirozeně šíří světlo a žár plamene. Takovou silnou, čistou lásku chápe jen málo duší. A přitom i těch málo šťastných, které ji mají, musí ji nezřídka skrývat, aby nepůsobily pohoršení. Plnosti takové lásky dosahuje jen málo zasvěcených duší.
  Ale protože duší lásky je utrpení, ty duše, které musí svou lásku ze spravedlivých důvodů "dusit", právě tímto utrpením ji posilují. Kdo takto miluje, necítí podněty smyslů, ani když se láska projevuje vnějším způsobem



                                         Ježíš ctihodné Conchitě Armidě:

  "Já jsem Život", život nadpřirozený, božský a nebeský, život milosti, život pravý ve srovnání s oním pozemským, který je pouze   s t í n e m   ž i v o t a.
  Zůstal jsem v Eucharistii, abych  ti   d a l   Ž i v o t,  to  znamená,  abych  ti  d a l   s á m   s e b e,  protože   j s e m   Ž i v o t,  protože chci  ž í t   v   t o b ě,  ve tvých schopnostech, v tvé duši, ve smyslech tvého těla, v každé kapce tvé krve.
  Chci vlít do tvé bytosti kvalitu všech kvalit, svou pokoru, svou horlivost, svou poslušnost, svou trpělivost, svou lásku ke kříži. Přišel jsem, abys měl život a měl ho v plnosti. Jakým ještě dokonalejším způsobem ti ho mohu sdělit,  než   S V A T Ý M   P Ř I J Í M Á N Í M ?  Proto se nasycuj a napájej z Toho, který je Život.
  Můj život na zemi byl trpělivost, prostota a láska. Chodil jsem po této zemi a činil dobré skutky, ačkoliv jsem byl obklopen nenávistí, kritikou, pomluvami mých nepřátel.
  Pohleď na mne a nauč se mlčení, eucharistickým ctnostem a napodobuj mne svým životem. Chci přenést své živé Srdce do tvého, a jestliže souhlasíš, odejmout tvé špatné zvyky a tvé neřesti.
  Již nebudeš žít ty, ale Já budu v tobě se svým vnitřním životem, s božskou transformací, aby v tobě  mohl  p ř e b ý v a t   D u c h   S v a t ý.  Miluj tohoto Ducha Svatého celým srdcem, neboť vládne prostřednictvím lásky.
                          S V A T O S T   J E   P L O D E M   V Y T R V A L É   L Á S K Y !
  Proto mě miluj a odstraňuj vytrvale vše, co tě vzdaluje ode mne, vyprázdni se od sebe samého, zapři se skrze umrtvování a naplň se mnou. Jez mé Tělo a pij mou Krev, nasyť svůj hlad tím, že budeš přijímat Cestu, Pravdu a Život.
  Mé Srdce tě čeká každé ráno, nechci, abys zemřel, ale abys měl život v hojnosti, mám v tobě obzvláštní zalíbení. Přijď ke mně s pokorou a důvěrou, s horoucí láskou a pak rozjímej, mlč, raduj se a obdivuj tím, že se hluboce ponoříš do mne i do své nicoty...


                              

                                     




                                   
                                                                                                                        
                                                                                                                                                                                                                                                     
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář