Nektar pro duši

                                          
                         Č.58 NAJDĚTE  CESTU  K  PRAVDĚ  4.ČÁST

                     Ježíš:"Jsem nevyčerpatelný oheň, který stravuje duše!"

                           POSELSTVÍ  JEŽÍŠE  VASSULE  RYDEN

  Ježíš:"Jsem šťastný, že si tak brzo uděláš čas, abys se Mnou mluvila. Řekni jim, že Mé Srdce je hlubinou lásky. Řekni jim, že už by Mě neměli pokoušet. Žádám od vás jen pokoj. Kde je neshoda, přinášejte pokoj a lásku; kde je zmatek, proste o Mé světlo. Proste a dám vám! Respektujte jeden druhého a nedopusťte, aby se vaše srdce zatvrdila;  n e p o s k y t u j t e   p ů d u   s a t a n o v i.  Buďte klidní a obětujte Mi své modlitby; kolik modliteb slyším? Modlete se a postěte se, ať  Z l ý   p r c h n e !   MODLETE  SE  VÍC ! !  S velkou láskou a něhou se Naše dvě Srdce v těchto dnech snažila učit stále znovu,  že   M O D L I T B A,  L Á S K A   A   P O K O R A   J S O U   K L Í Č E   K   V A Š Í   S P Á S E ! Ale kolik z vás vniklo opravdu do této  P r a v d y ? Vaše srdce je branou, kterou mohu vstoupit, abych vás uzdravil a vedl na svou stezku. Uchovávali jste opravdu Naše slova jako poklad ve svém srdci?

                                          /v 
  MÉ SRDCE   S T R A V U J E   T O U H A   PO  TVÉ  LÁSCE, POKOLENÍ  A   P L A N E   J A K O   Ž H O U C Í   V Ý H E Ň !  Miluji vás z celého srdce, z celého svého Srdce vás miluji! Hleďte, vyleji svou lásku na vás na všechny, abych okrášlil vaši ubohost.
  Což jste nečetli: kde není vedení, padá lid(Přísloví 11,14). Ústa zkažených nepřinášejí moudrost, ale kdo přináší zkázu,   b u d e   n a l e z e n !  Nic nezůstane skryto Mým očím, ale v těchto dnech milosti je Má ruka ještě vztažena ke každému,   k d o   b u d e   v o l a t   l í t o s t í - ti  budou  zachráněni. Láska je  blízko vás!
  Buďte sjednoceni ve Mně a mezi sebou; nikdy nepodléhejte zoufalství ve svých zkouškách; udělejte, co můžete, a Já udělám to ostatní! Odvahu, modlete se, abyste neklesli! Odhalujte světu bohatství Mého svatého Srdce a Mou slávu.
  Chcete být svědky Nejvyššího?   O d u m ř e t e   t e d y   s a m i    s o b ě.
  Chcete být jedno se Mnou?   O d p o u t e j t e   s e   o d   s v ě t a.
  Chcete sloužit Lásce? Sledujte Mé šlépěje prosáklé Mou obětní krví. A nakonec si pamatujte: abyste se osvobodili od svých lidských náklonností a slabostí,  p r o s t e   M é h o   D u c h a,  aby vám pomohl - proste a bude vám dáno! Jsem mírný a pokorného srdce a znám všechno ve vašich srdcích,  tak  proste  Mého  Ducha  a   MŮJ  DUCH  VÁM  PŘIJDE  NA  POMOC;  Duch vás dnes prosí, modlete se často tuto  modlitbu: Ježíší, ani smrt, ani život, ani anděl, ani kníže, nic, co existuje, nic, co přijde,  žádná moc z výšin či z hlubin, ani žádná stvořená věc mne od Tebe nikdy nebude moci odloučit.
   Přísahám Ti navždy svou věrnost - to je má slavnostní přísaha.
   Pomoz mi zachovávat tuto přísahu na věky věků. Amen.

      /Cmd+V
  Vstaň, dcero, pusť se do toho. Ať jsou tvé myšlenky Mými myšlenkami.  ODEVZDEJ  SE  MI,  abys všechno, co děláš,  d ě l a l a   v   M é m   D u c h u   a  podle  Mé  mysli.   DOVOL  MÉMU  DUCHU  VOLNĚ  DO  TEBE  DÝCHAT   a  dovrším v tobě svou vůli.  J S I   Š Ť A S T N É,   M É  D Í T Ě,  K D O  M E D I T U J E Š   a dovoluješ Mé Moudrosti, aby  byla  tvým  osobním  učitelem,    p r o t o ž e   t i   o d h a l í   m n o h á   d a l š í   t a j e m s t v í...
  Přijímej a dávej, dávej!"

        019.     Poselství Ježíše ze dne 24. listopadu 2010 v 02:30.

                             SCHODY K DUCHOVNÍ DOKONALOSTI.

  Má milovaná dcero, piš toto: Víra má způsob, jak opustit mé nejvěrnější následovníky, když to nejméně očekávají. Je to důležitá   z k o u š k a,   která testuje jejich   v í r u  tak, aby mohli posilněni přijít zpátky do mého srdce.
  Není pro vás lehké si udržet víru ve Mě, moje děti, protože je zde mnoho překážek, které blokují vaši oddanost a věrnost. Čas od času budete cítit ve své duši úplnou prázdnotu. To vás může zanechat ve stavu rozrušení, protože budete mít pocit, že jste opuštěné a bez opory. (Viz učení Terezie z Avily na konci.)
  Moji věrní následovníci musí pochopit, že Já, přes samotu, kterou můžete zakoušet,  n e j s e m   n i k d y   d a l e k o.   Všechny tyto chvíle mají jediný cíl – posílit vaši víru takovým způsobem, aby zajistily, že se pokaždé budete moci více přiblížit ke Mně. To jsou  s c h o d y   k   d u c h o v n í   d o k o n a l o s t i,  která je nebem. Je to dlouhé schodiště a může to trvat velmi dlouho, než dosáhnete posledních schodů. Každý schod může představovat   n o v é   o d h a l e n í,  novou lekci, již budete muset prožít, dříve než dosáhnete milostí, jež potřebujete, abyste   p o z v e d l i   s v é   duše   k   duchovní    d o k o n a l o s t i,  nutné k tomu, abyste vstoupili do ráje mého Otce.
  S každým zdolaným stupněm získáváte nový duchovní stav, jejž jsem chtěl, abyste jej dosáhli. Každý stupeň může být těžký a někdy se vám může zdát, že i nespravedlivý. Ale čím více stoupáte nahoru, tím hlouběji vnikáte do chápání pravdy mého učení.
  Někteří dosáhnou tyto stupně rychle, zatímco jiní si dávají na čas. Někteří z mých věrných následovníků mohou ztratit odvahu a sestoupit zpátky o jeden, dva, nebo i o tři schody najednou. To je přirozené. Jiní, jež se mohou pohybovat příliš rychle, získávají důvěru, jež je přesvědčuje, že ve spirituálních věcech už rozumí všemu. Ale to je způsob mistra klamu, jak vám vnutit tuto falešnou důvěru. Všechny dary, které jsou vám dány, pocházejí ode Mne. Dostáváte je, moji věrní, z mé bezmezné lásky k vám. Nikdy byste se neměli domnívat, že je to jenom vaše vlastní zásluha, když máte silnou víru. Ano, vaše víra může být na základě vašich hlubokých pocitů srdce silná, ale i to je dar ode Mě. K tomu, abyste dosáhli nejvyššího schodu, musíte být  ve  své  lásce   p o k o r n í.  Vždy  buďte   c t n o s t n í.
  Všemi prostředky prokazujte důvěru ve svou víru, protože se Mi to líbí. Ale nikdy nespadněte do léčky myšlenky, že znáte všechna tajemství Boží říše. Jako lidským bytostem zrozeným s původním hříchem vám odhalí tato tajemství jenom čas, mé děti.
  Snažte se přijmout cokoliv, dokonce i zkoušky, jež bych na vás mohl seslat, jako dar ode Mne. Všechny dary vám dávám, abych vás udělal silnými ve vaší lásce ke Mně.
  Jsem velmi hrdý na mé děti, jež ve Mě věří a prokazují Mi čest a úctu. K tomu, abych vás mohl pozvednout do plné nádhery ráje mého Otce, potřebujete dychtit po slávě   d o k o n a l é h o    s p o j e n í   s e   M n o u !
  To potřebuje trochu času a vyžaduje trpělivost, mé děti, než mi úplně odevzdáte v úplném zřeknutí sebe sama své duše.   Ale když se tak stane,     b u d e t e   m í t    n a v ž d y    p o d í l   na   mém   m y s t i c k é m   těle.
  O d d e j t e   s e,  mé děti,   m é   a b s o l u t n ě   č i s t é   l á s c e    a už nikdy nebudete  muset  pohlížet zpět, nebo se něčeho obávat,  protože   BUDETE  V  BEZPEČÍ  V  MÉM  NÁRUČÍ !
  Zůstaňte silné, moje věrné děti, dokonce i tváří v tvář překážkám, protože Já nikdy své milované věrné neopustím. Nikdy.
  Váš milující Spasitel Ježíš Kristus.

                              Svatá Terezie od Ježíše: ŽIVOT

   Od její smrti uplynulo 15.října 1982 čtyři sta let a skutečnost, že oslavy tohoto výročí probíhaly prakticky v celém katolickém světě, dokazuje, že na její postavě a v jejím životě bylo skutečně něco   v ý j i m e č n é h o !   Je  známa  jako  v e l k á   m y s t i c k á   d u š e   a  reformátorka řeholního života, ale také jako spisovatelka. Kdo   t o u ž í   p o    h l u b š í m   d u c h o v n í m   a   v n i t ř n í m   ž i v o t ě,   j i s t ě   s á h n e   p o   j e j í c h   SPISECH   a  získá z nich mnoho!
  Papež Jan Pavel II. právem prohlásil, že tato její díla   b y    m ě l a    b ý t   h l o u b ě j i    p r o s t u d o v á n a    a   ž e   d o s u d   n e j s o u   p l n ě   d o c e n ě n a !  Terezie od Ježíše žije i čtyřista let po své smrti. Její dílo a její spisy ji činí   a k t u á l n í   pro  Církev  a   č l o v ě k a   n a š í   d o b y.  Potvrzuje to neustálý zájem prostých věřících, teologů, psychologů a spisovatelů o její osobnost a její myšlenkový svět.( Robert Moretti)

                            /C           
  TEREZIE Z AVILY: JAK SE  BŮH  V MODLITBĚ DÁVÁ DUŠÍM  POZNAT
                                                2.část

             O čtyřech stupních modlitby a extázích - pokračování

                                             Extáze:

  Tato poslední voda, o níž mluvíme, prší nyní tak mohutně, že tento úžasně velebný mrak  je nám na dosah ruky. Když z vděčnosti za takovou milost děláme co umíme, abychom činy odpověděli na Boží lásku k nám, ON  UCHVÁTÍ  DUŠI  A  ODTRHNE  JI  OD  ZEMĚ,  mrak potom vystoupí vzhůru, nese duši s sebou a začíná   j í   d á v a t   v i d ě t   b o h a t s t v í   n e b e s k é h o   k r á l o v s t v í,  které pro ni připravil.
  Během těchto   v y t r ž e n í   se zdá, že duše není v těle, takže ono citelně ztrácí svoji přirozenou teplotu, pomalu CHLADNE,  i když s nevýslovnou radostí a uspokojením. Při spojení má člověk nad sebou vládu a může téměř vždy odporovat, i když jen s bolestí a násilím. Zde však je to nemožné, aspoň ve většině případů. Vytržení často předejde jakoukoliv myšlenku a zachvátí vás tak prudce, že náhle   c í t í t e,   j a k   v á s   ten mrak   p o z v e d á,  jak vás nesou křídla toho mohutného orla.
  Říkám, že si uvědomujete a cítíte, jak jste neseni, ale nevíte kam. Ačkoliv je to   p ř í j e m n é,  přesto naše přirozená slabost má   t r o c h u   strach,   a proto je třeba více odvahy a rozhodnosti než v předešlých stavech: riskovat všechno,  SVĚŘIT  VŠECHNO  DO  BOŽÍCH  RUKOU  a ochotně jít tam, kam nás nesou, i když nás to tíží.
  Často, zvláště na veřejnosti a někdy i v soukromí, jsem se snažila odporovat všemi svými silami z obavy, že jsem obětí nějakého klamu. Někdy se mi to i podařilo, ale pak jsem bývala tak zdrcená, jako bych zápasila s mocným orlem. Jindy jsem opravdu nic nezmohla, protože duše odešla a s ní i moje hlava, aniž jsem ji mohla zadržet. Někdy   SE  POZDVIHOVALO  I  TĚLO,   ale to jen zřídka.
  Jednoho dne mě překvapilo, zatímco jsem klečela s ostatními řeholnicemi v chóru těsně před svatým přijímáním. Bylo mi to trapné, že se to určitě roznese. Proto jsem řeholnicím zakázala o tom mluvit, byla jsem už tehdy představenou. Jindy, když jsem si uvědomila, že se Bůh chystá udělit mi tuto milost, jsem se položila na zem při kázání v přítomnosti vznešených dam. Ty přiběhly, aby mne zadržely, ale milost se projevila stejně. Proto jsem prosila Pána, aby mi už nedával projevy své přízně, které jsou viditelné. Byla jsem z toho unavená, být stále ve střehu. Zdá se, že mne vyslyšel, neboť už od nedávna jsem je neměla. Když jsem chtěla odporovat, cítila jsem, že mne pod nohama zvedá taková síla, že nevím k čemu bych ji přirovnala. Ne,  c h c e-l i   B ů h,  ž á d n ý   o d p o r    n e p o m ů ž e !
  Tyto účinky jsou veliké! Jedním z nich je zjištění    j a k   s v r c h o v a n o u     m o c   m á   B ů h !   Cítíme se tak bezmocní, že když On chce, neovládáme ani tělo, ani duši, takže je nedokážeme udržet. Po dobrém či po zlém musíme uznat,  ž e   P á n e m   j e   n ě k d o   j i n ý,  že tyto milosti pocházejí od Něho a že my sami nedokážeme nic! Tímto způsobem   se  d u š e   s t á l e   v í c e   z a k o ř e ň u j e   v   p o k o ř e.  Přiznávám, že jsem pociťovala velký strach, zvláště na počátku, když jsem cítila, jak se zvedám od země. Duch totiž strhuje s sebou tělo, a neklade-li mu odpor, dělá to velmi lahodně, aniž by vyloučil užívání smyslů. Při pohledu na tak velikou Velebnost, jež dokáže vykonat takové věci, vstávají vlasy na hlavě a v duši zůstane velká obava, že by ji zase mohla urážet. Je to však obava naplněná  v r o u c í  l á s k o u: ta láska víc a víc roste, když pomýšlí na to,   j a k   B ů h   m i l u j e   tak odporného červa. Vždyť se nespokojí s tím, že přitahuje k sobě duši tak opravdově, zdá se, že chce přitáhnout i tělo, ačkoliv je smrtelné, složené ze země a poskvrněné tolika vinami.
  Jiný účinek  v y t r ž e n í   je mimořádné odpoutání od světa. Když duše zakouší předešlé projevy přízně, zde je odpoutána od země pouze v duši. Ve vytržení se zdá, že chce Bůh odpoutat i tělo, a proto se člověk tak odcizí světu, že jeho život v něm je velké trápení. Vznikne tedy trýzeň, že si ji ani nemůžeme přivodit, ani se jí zbavit. Především chci upozornit, že jsem tyto milosti dostala až v poslední době  po   v i d ě n í c h    a   z j e v e n í c h,   o kterých budu mluvit později. Bylo to v údobí, kdy jsem se věnovala modlitbě a Pán mě zahrnoval velkými projevy slastmi a přízně. Dává mi je i nyní, ale mnohokrát, ba téměř vždycky mám také bolest, o níž chci mluvit. Na jiném místě jsem již mluvila o mimořádných vznětech, jimž mě Pán podroboval, když mě zahrnoval přízní  v y t r ž e n í.  Avšak ona trýzeň je tak odlišná, že v ní vidím vlastní rozdíl mezi velmi tělesnou věcí a velmi duchovní. V oné netrpí pouze duše, nýbrž s ní i tělo, a obě si ji rozdělí.
  Často, a aniž ví odkud, přijde náhlá touha, jež pronikne duši jako blesk; kvůli ní začne zakoušet takovou bolest, že se povznese nad sebe a nad všechny věci, zatímco Bůh ji odcizí tvorům. Ani by nenašla žádného, který by byl hoden dělat jí společnost. A ostatně ani by nechtěla, protože touží zemřít v oné samotě. Mluví k ní? Přes všechno úsilí nedokáže odpovědět, neboť navzdory všemu její duch zůstává na poušti. I když se zdá, že je jí Bůh vzdálen, tu a tam jí dá zakusit svou velebnost, a to tak nepředstavitelným způsobem, že to nelze vylíčit.
  Po takovém zážitku vzroste touha, vhání do krajnosti pocit osamocení a jeho trýzeň je tak jemná a pronikavá, že duše prožívající poušť může říci s královským prorokem:"Nespávám a jenom sténám jako opuštěné ptáče na střeše."(Žalm 101, 8) Jindy se zdá, že má krajní potřebu Boha a kde chodí, tam říká a ptá se sama sebe:"Kde je tvůj Bůh?" Jindy jsem si vzpomněla, že svatý Pavel říká, "že je ukřižován světu". Říkám jen, že duše je asi právě v takovém stavu, protože nemá ještě posilu z nebe, kde dosud nepřebývá, a pozemskou nechce, protože už nežije na zemi: j e   j a k o   u k ř i ž o v a n á   m e z i   n e b e m   a   z e m í   a trpí, aniž by jí přišel někdo na pomoc. Dostává-li se jí z nebe onoho úchvatného   p o z n á n í   B o h a,  daleko převyšující jakoukoliv naši touhu, to pouze   z v y š u j e   j e j í   t r ý z e ň,  protože v ní zažehne takovou dychtivost, takže někdy ztratí vědomí pro velikou bolest, jakou trpí, i když ne na dlouho.   J e v í   s e   t o   j a k o   u m í r á n í,  i  k d y ž   j e   t o   d o p r o v á z e n o   t a k o v o u   s l a s t í,  že  nevím, k čemu bych ji přirovnala.  Je to   m u č e d n i c t v í   k ř e č í   a   s l a s t í !
  Duše už nechce mít žádnou pozemskou útěchu ani se těšit z těch věcí, které se jí obyčejně líbily. Nechce nic jiného   n e ž   B o h a  a  nedává přednost té či oné Boží vlastnosti,  nýbrž   H o    c h c e   c e l é h o !  I mohutnosti přestanou pracovat, aspoň větší část doby, kterou stráví v tomto stavu: jsou potlačeny trýzní asi tak, jako jsou potlačeny radostí při spojení a vytržení.
  Ach, Ježíši, kéž bys dal duši pochopit tyto věci, abych se od ní dověděla, co jsou, neboť nyní žiji neustále v tomto stavu! Tyto smrtelné úzkosti obyčejně padnou na duši, sotvaže se oprostí od pracovního shonu; a jakmile cítí, že začínají, chvěje se strachem, že musí opravdu zemřít. Když je však do nich ponořena, chtěla by tam zůstat po zbytek života. Tu a tam se mi ztratí tep: říkají mi to sestry, které mě ošetřují, a už vědí, oč jde. Šlachy na pažích se roztáhnou a ruce ztuhnou, takže je někdy nemohu sepnout. Bolesti v zápěstí a v celém těle zůstanou až do příštího dne, jako by všechno bylo vykloubeno.
  Ano, tehdy toužím zemřít, aniž bych při tom pomyslela na očistec, nebo abych si vzpomněla na těžké hříchy, pro které jsem si zasloužila peklo, neboť dychtivost vidět Boha mi dává zapomenout na všechno!
  A pak je ještě další bolest. Trýzeň tak narůsá, že je mi jako člověku se smyčkou na krku; když cítí, jak ho dusí, všemi silami se snaží nadechnout. Pud sebezáchovy, který se brání oddělení duše od těla, nutí prosit o pomoc, lapat po dechu a hledat úlevu v rozptýlení, v hovoru a hlasitém nářku, a to proti vůli ducha nebo vyšší části duše, jež by si přála nevycházet z těch trýzní. Avšak je to tak slastná trýzeň, že duše po ní touží víc, jak po všech slastech, jež obyčejně zakoušela. Zdá se jí to také bezpečnější, neboť je to cesta kříže. Duše na ní získává takovou sladkost, jež se mi zdá velmi cenná, neboť se na ní tělo nemůže podílet, tělo na ní jen trpí. Ježto jen duše vnímá to sladké utrpení, okouší radost z něho jen ona. Je to projev přízně, který pochází jen od Boha, je to nadpřirozené. Takový je stav, který teď prožívám. Nezapomeňte však, že tuto milost jsem dostala až po oněch, o kterých jsem hovořila. Tato  p ř e n e s e n í   přicházejí až po projevech přízně již popsaných.
  Jeho Vznešenost mi řekla, abych se nebála, nýbrž abych si cenila této milosti více než těch, které mi udělil předtím, protože v této trýzni    s e    d u š e    o č i š ť u j e   a   o d p y k á v á   s i   co  by  měla  odpykávat  v   o č i s t c i.  Budiž veleben Pán, který je tak dobrý!
  Vraťme se k   v y t r ž e n í m,   abychom viděli, k čemu tam obyčejně dochází. Mé tělo se stávalo často tak lehkým, že se mi zdálo, jako by ztrácelo svou přirozenou tíži, takže jsem mívala dojem, že se již nedotýkám nohama země.
  Při vytržení tělo zmrtví, není s to učinit jakýkoliv pohyb, a v pozici, v níž bylo překvapeno; vsedě, s rukama otevřenýma nebo zavřenýma. City se vytratí zřídka, mně zmizely zcela, ale jen někdy a na krátkou dobu. Nemohou se sice projevit, ale i nadále chápou a vnímají, ovšem jen jakoby zdálky.
  Když vytržení dosáhne svého vrcholu, mohutnosti se vytratí. Tehdy jsou tak mocně spojeny s Bohem, že člověk nevidí, neslyší, už nic nevnímá. Ovšem tato   ú p l n á   p r o m ě n a   c e l é   d u š e   v   B o h a   netrvá dlouho. Nicméně, pokud trvá, duše nemá sílu vrátit se k sobě, ani neví, co se děje. Pokud žijeme na tomto světě, nelze z toho nic chápat: aspoň tak to chce Bůh. Mohli byste se mne zeptat, proč někdy vytržení trvá tak dlouho. Duše to zakouší jen krátce, často se ponoří do Boha, či lépe řečeno, Bůh ji ponoří do sebe, ale setrvá v tom jen krátce. Pak tam zůstane jen vůle. Zůstane-li vůle usebraná, pak jen kvůli mohutné síle, kterou byl duch přenesen a uchvácen. Tehdy se ostatní mohutnosti marně snaží narušovat pokoj lomozem své činnost: vůle vládne jako královna a omezí i vnímavost smyslů, aby nebyla rušena, chce-li tomu Pán. Obyčejně se oči zavírají, i když to člověk nechce a zůstanou-li otevřené, nic nerozeznávají. Člověk zde nemá takovou svobodu. A proto, kdo dostane od Boha tuto milost, nesmí malomyslnět, vidí-li, že jeho tělo je po mnoho hodin strnulé a paměť i rozum roztěkané. Obyčejně se tyto dvě mohutnosti zabývají chválou Boha.
  Mé tělo zůstává dlouho nehybné, vypadá jako mrtvé, protože duše si vzala všechny síly. Jestliže ovšem bylo předtím nemocné a plné bolestí, často shledá, že je uzdraveno a má mnohem více energie, neboť Pán chce, aby se někdy i ono podílelo na tak vznešné milosti, jako odměnu za poslušnost, s jakou se podřizuje touhám duše. Když se po nějakém velkém vytržení vrátí k sobě, stane se jí, že jeden nebo dva i tři dny, zůstanou její mohutnosti zahloubané a omámené.
  Tu duše cítí trýzeň z toho, že se vrací k životu. Chmýří už jí opadalo a narostla jí křídla, aby mohla dobře létat, a rozvinuje prapory pro Kristovu věc. Zdá se, že kapitána přivedli na nejvyšší věž pevnosti, aby tam vztyčil Boží korouhev; na ty dole hledí jako z bezpečného místa. Již se nebojí nebezpečí, naopak po nich touží, jako by si již byla jista vítězstvím. Shora se vidí jasně mnoho věcí; poznává nicotnost pozemských dober a jak málo zasluhují,  a b y   s i   j i c h   č l o v ě k   v á ž i l !  Už nechce mít vlastní vůli, prosí Pána, aby jí vzal svobodný úsudek, a odevzdává Mu jeho klíče. Zahradník se změnil v kapitána a nechce dělat nic jiného  n e ž   B o ž í   v ů l i,  n e b ý t   s v ý m   p á n e m,  a n i   n ě j a k é     v ě c i,  ba ani plodů té zahrady. Je-li v ní něco dobrého, ať to Velebnost rozdělí, jak chce, duše nechce mít nic vlastního, leč pouze oddat se tomu, co Bůh považuje, že je víc shodné s jeho slávou a vůlí.
  K tomu dochází, jsou-li vytržení pravá, a v duši zůstanou jejich účinky a plody.  V opačném případě velmi pochybuji,  ž e   j s o u   o d   B o h a !  Spíš bych se klonila k tomu, že jsou to ona pominutí, o nichž mluvil sv.Vincenc.(Sv.Vincenc Ferrerský píše ve svém díle "De vita spirituali":"Kdyby vám říkali něco proti víře, proti Písmu svatému a dobrým mravům a kdyby své učení opírali o   n a d p ř i r o z e n é   s k u t e č n o s t i,  s pohrdáním odmítněte jejich vidění jako ovoce slabomyslnosti a jejich   v y t r ž e n í   jako   p o m i n u t í.")
  Když duše dospěla do tohoto stavu, pak jsem přesvědčena, že se Král, vládce nebes bude starat o to, co má dělat, a proto duše nemluví a nedělá nic sama od sebe. Je to tak zřejmé, že takový projev přízně nezávisí na nás, že se ani neví, jak přichází, ačkoliv si uvědomujeme  náramné plody, které přináší každé z těch vytržení. Kdo to nezakusil, nemůže tomu věřit a nedůvěřuje ani ubohé duši! Vždyť viděl, že je tak nedokonalá! Vidí-li nyní, že její touha se vzpíná po tak hrdinských věcech a že se již nespokojuje sloužit Bohu jen trochu, nýbrž vynakládá všechny své síly v jeho službě, hned ho napadne, že je  vydána  n a   p o s p a s   p o k u š e n í   a   p o m a t e n o s t i !  Jistě by se však nedivil, kdyby chápal, že to nepochází od ní, nýbrž od onoho Boha, kterému odevzdala klíče své vůle.
  Ach, můj Bože, jak se zde dobře chápe smysl onoho verše, jímž David prosil o křídla holubice! Zde duch vzlétá, aby se pozvedl nade všechny věci, a především sám nad sebe. Je to však příjemný let,   s l a s t n ý   l e t,   nehlučný let.
  Ach jakou moc získá duše pozdvižena do této výše, odkud vládne celému světu, aniž už je do něj zapletena! Jak ji děsí minulá slepota! Má nezměrný soucit s těmi, kdo ještě žije v oněch temnotách. Ráda by křičela velmi hlasitě, že sešli z cesty a někdy to učiní a přivolá na svou hlavu nekončící  p r o n á s l e d o v á n í.  Oni si totiž myslí, že to dělá z nedostatku pokory a protože chce poučovat ty, od nichž by se měla spíše učit. Nevidí vznět, který v ní hárá a nemůže odolat, aby nevyvedla z klamu toho, koho má ráda, aby ho viděla mimo vězení tohoto života. To, co pomíjí a co není k Boží slávě, je nicotnost a méně než nic!
  Posmívá se sama sobě a té době, kdy si  v á ž i l a   p e n ě z,  posmívá se touze, s jakou po nich dychtila. Opravdu bych si cenila peněz, kdyby se jimi dala koupit dobra, jež nyní v sobě shledávám. Ta   d o b r a   se však dají   z í s k a t   jen tehdy, když   č l o v ě k   o p u s t í   v š e c h n o !  Konec konců, co se dá získat těmi penězi, kterým se všichni klaní? Uspokojení je příliš ubohé. Mnozí tam   nacházejí   c e s t u   d o   p e k l a,   kde  si  koupí    n e h a s n o u c í     o h e ň   a   t r ý z n ě   b e z   k o n c e !  Jak dobře by bylo na světě, kdyby je všichni považovali za neužitečnou přítěž! Jakou láskou by se zahrnovali lidé bez ctižádosti a dychtivosti po penězích! Hle, tu je lék na všechna zla!
  Duše také chápe prázdnotu rozkoší, rozháranosti a trápení, které si jimi koupí už v tomto životě. A jak ubohé ukájení! A jak bezcenné námahy! Dosáhne-li duše tohoto bodu, kde ji zaleje Slunce Spravedlnosti a otevře jí oči, shledá, že je pokryta takovou vrstvou prachu, takže by je chtěla hned zavřít. Zde je slunce tak jasné, že duše nejen vidí pavučiny velkých hříchů, nýbrž i nejmenší zrnka prachu! I když má oči otevřené jen chvilku, uvědomí si, kolik je v ní kalu. Nestará se o to , aby hovořila dobře o sobě, ani že to o ní druzí říkají, a tím způsobem získává pravou pokoru. Všechno dobré, co má, přičítá Bohu a i to málo, co někdy řekne o sobě, zaměřuje k Jeho slávě. Pán jí proti její vůli zavře oči pro věci tohoto světa, aby je měla stále otevřeny   p r o   p o c h o p e n í   p r a v d y.  Řeknu ještě, že zde není třeba souhlasu duše, protože jej už dala, a ví že se dobrovolně vydala do rukou onoho Boha, kterého nemůže nikdo oklamat, protože   j e    v š e v ě d o u c í !
  To není jako zde, kde je život plný neupřímnosti a podvodů, kde jsem tolikrát věřila, že je mi jistá osoba nakloněna, jak to projevovala, a pak jsem se dověděla, že to byla všechno faleš. Je téměř nemožné žít uprostřed tolika intrik, zvláště jsou-li tam zištné důvody!
  Šťastná duše, které   B ů h   d á   p o z n a t   P R A V D U !  Jak by byl tento stav příhodný pro krále (lidi ve vládě!) Jaká spravedlnost by byla patrná v jejich království! Kolika zlům by se zabránilo a kolik by jich vůbec nevzniklo! Zde se člověk neobává, že pro lásku k Bohu ztratí život nebo čest! Naopak! Toto by bylo pro krále větším dobrem, neboť oni jsou  d a l e k o   v í c   p o v i n n i   b r á n i t   B o ž í   č e s t,  než jejich poddaní. Aby rozšířili  v í r u,  byť i jen trochu, a nějak osvítili heretiky:  tím  způsobem   by    z í s k a l i   k r á l o v s t v í   b e z   k o n c e   a  byly by jim odporné všechny statky světa! Někdy zakouším takové vzněty, jak mě ničí dychtivost říci to tomu, co vládne, navzdory své velké ubohosti. Ach, Pane, proč mi to nedáváš hlásat mocným hlasem? Protože však nemohu nic dělat, obracím se k Tobě, můj Bože a prosím Tě, abys sám zasáhl. Pak už by nepřipustili, co nyní dovolují, a všichni by měli z toho náramný prospěch!
(Toto přání uskutečnila později v roce 1599, kdy při cestě přes Madrid napsala Filipu II. některé pokyny, které jí Bůh sdělil pro něho. A připsala i něco ze svého. Napsala mu:"Vzpomeňte, Sire, že i Saul byl pomazán na krále, ale pak byl zavržen." Od té doby byl král Terezii nakloněn a podporoval reformu Karmelu. Světice ho ráda nazývala "můj přítel král".)  Můj Bože dej,  aby    d o b ř e    c h á p a l i   s v é   p o v i n n o s t i,   když už jsi  j e   t a k   v y v ý š i l.
  Dospěje-li duše k tomuto bodu, už se neživí jenom touhami sloužit Bohu: jeho Velebnost jí dá sílu uvést je do praxe. Neexistuje věc, do které by se hned nepustila, domnívá-li se, že je to k Jeho službě. Nejvíce ji trápí, když vidí, jak všichni touží po životě, a jen málokteří s ní vzdychají, aby už byli zbaveni pout těla. Ach, kdybychom nelpěli na zemi a naše uspokojení nevyvěralo z pozemských věcí, pak  by  nás   m y š l e n k a   n a   s m r t    nijak    n e d ě s i l a,  neboť by se upokojila dychtivostí, že už   b r z o   p ů j d e   d o   p r a v é h o   ž i v o t a,  a  přáním vyhnout se trýzni, jakou je   ž i v o t   b e z   B o h a.
  Takové jsou účinky vytržení, jež pocházejí od Božího Ducha. Pomalu se roste v dokonalosti, až konečně zmizí jakákoliv stopa pavučin, ale to si vyžádá čas. Čím více láska a pokora zapustí kořeny v duši, tím více vůně šíří. Její duch je tak navyklý nazírat pravdu, že se v duchu usmívá, když vidí vážené osoby, které se věnují modlitbě, i řeholní osoby, že si náramně zakládají na různých stupních poct, zatímco ona po nich šlape. Ona ví, že se dosáhne více v jednom dni,  když  z lásky k Bohu pohrdáme vlastní důstojností, než v deseti letech, kdy o ni úzkostlivě dbáme.
  Tak je život duše trvalým utrpením, vždy od tíži kříže. Dělá však také velké pokroky. Dosvědčuje to, kdo s ní jedná. Odtud se postupně zlepšuje v jiném díky projevům přízně, jež ji Bůh   n e p ř e s t á v á   u d ě l o v a t.  Vždyť už je jeho a On o ni pečuje a dává jí světlo, takže se zdá, jako by jí pomáhal, aby ji uchránil před hříchem, zahrnoval přízní a stále víc ji povzbuzoval sloužit Mu. Všechno mi napomáhalo, abych lépe poznala Pána, abych Ho milovala, abych pochopila, jak mnoho Mu dlužím a oplakávala svou minulost, měla sílu zbavit se všech svých zel, která zcela zmizela.
  Od té doby, kdy mi Pán začal dávat milost vytržení, jsem neustále rostla. Je-li duše zahrnuta těmito milostmi, kráčí-li s pokorou a bázní, je-li přesvědčena, že všechno pochází od Něho a téměř nic od ní samé, může se stýkat s osobami jakéholiv druhu, i s nejvíce povrchními a prostopášnými, neboť ji nebudou už uvádět ve zmatek a ani jí škodit; naopak, jak jsem říkala, spíše jí budou napomáhat vytěžit daleko víc. Patří totiž mezi ony silné duše, které  P á n   v o l í  a  učiní je takovými, aby   p r o k a z o v a l y   d o b r o   d r u h ý m.  Až pak jednou dospějí na tuto výšinu,  P Á N   J I M   S D Ě L Í   Ú Ž A S N Á   T A J E M S T V Í,  neboť  v těchto extázích dochází  k   p r a v ý m   z j e v e n í m,   v i d ě n í m   a  jiným už zmíněným milostem. To vše slouží k tomu, aby duše byla pokornější, aby ji to upevnilo, aby dokázala pohrdat pozemskými věcmi a lépe chápat vznešenost odměny, kterou Bůh připravil tomu, kdo mu slouží.

      Jak nesejít s cesty a mít před očima stále Pána Ježíše v jeho lidství.
                                     (Poučení pro evangelíky)

  Kdybyste mi dovolil, chtěla bych něco říci, co považuji za velmi prospěšné!
Jisté knihy o modlitbě říkají, že ačkoliv duše nemůže dosáhnout tohoto stavu svými silami, protože je čistě nadpřirozený a výlučným dílem Boha, přesto si může pomáhat tím, že  o d l u č u j e   d u c h a   o d   s t v o ř e n ý c h   v ě c í   a povznáší ho úkony pokory, ovšem za předpokladu, že několik let strávila na "očistné cestě" a učinila pokroky na "osvětné".
  Nevím, co míní pod termínem "osvětná cesta". Snad je to cesta těch, kteří dělají pokroky v dokonalosti. (Je to druhá ze tří cest nebo ze tří základních stupňů duchovního života.
  1.Očistná cesta - na ní se duše očišťuje od všech svých skvrn hříchu, podává smír za spáchané hříchy a vyzbrojuje se proti jejich útoku v budoucnosti.
  2.Osvětná cesta - na ní následuje našeho Pána a Spasitele a cvičí se v křesťanských ctnostech.
  3.Cesta spojení - na ní dochází k důvěrnému spojení s Bohem působením Božské lásky. Mystické jevy, o nichž světice mluvila, patří téměř všechny do třetí kategorie.)
  Nadto tyto knihy naléhavě doporučují vzdalovat se jakémukoliv hmotnému obrazu a upírat se jedině na božství. Tvrdí, že pro toho, kdo dospěl k tomuto bodu,  j e   i   K r i s t o v o   l i d s t v í   p ř e k á ž k o u,  neboť prý překáží dokonalému nazírání. Myslím, že by jim přítomnost Krista nepřekážela,  kdyby     v ě ř i l i,     ž e   b y l   B ů h   i   č l o v ě k.
  Protože jsem ještě neměla duchovního vůdce, pustila jsem se do četby oněch knih, abych se lépe vyznala v tom, co se mi stávalo. Avšak musela jsem se brzo přesvědčit, že bych se nikdy ničemu nenaučila, kdyby mě nepoučoval Pán, jako jsem nikdy nic nedokázala pochopit, dokud mi to Jeho Velebnost nedala poznat zkušeností.
  Když jsem začínala mít trochu nadpřirozené modlitby, totiž modlitby klidu, snažila jsem se vzdálit od každé hmotné věci. Mezitím jsem cítila Boží přítomnost a snažila se být v Něm usebraná. Pomáhá-li Pán, je tato modlitba velmi lahodná a plná sladkosti. Měla jsem blahý pocit, jak mi to prospívá, a proto jsem nenacházela, kdo by mě přivedl k nazírání Kristova lidství, ale i já je považovala za překážku. Ach, Pane mé duše, mé Dobro, můj sladký ukřižovaný Ježíši! Nikdy nevzpomínám na tento klam, aniž bych necítila velkou bolest, a zdá se mi, že jsem spáchala pěknou zradu, i když z nevědomosti!
  Bylo to jen v té době, než mi Pán udělil milosti vytržení a vidění. Ten názor jsem však zastávala jen krátce: stále jsem se vracela ke svému zvyku osvěžit se s tímto sladkým Pánem, zvláště po svatém přijímání. chtěla jsem mít na očích stále jeho portrét a jeho obraz. Je to vůbec možné, Pane, že jsem byť i jen jednu hodinu myslela, že bys byl překážkou mého většího dobra? Potom jsi tolikrát dovolil,  a b y c h   T ě   v i d ě l a,  jak budu vyprávět později, abys mi dal poznat   o m y l,  do něhož jsem upadla, abych to řekla jiným osobám, jak jsem učinila, a abych to napsala zde.
  Podle mého názoru toto je důvod, proč mnohé duše dojdou jen ke spojení a nepokročí dál ani nedospějí k větší svobodě ducha.
Ach Pane, jak špatnou cestou jsem se dala! Ba vždyť jsem byla úplně na scestí! Tys mi však ukázal správný směr a od té doby, co Tě vidím ve své blízkosti, vidím i všechno dobro. Pak už jsem dobře snášela každou zkoušku. S tak dobrým přítelem, s tak udatným velitelem, který první čelil utrpení, lze snést všechno! Pomáhá, povzbuzuje, nikdy nezklame, je dobrým přítelem. Já sama, zvláště potom oklamání uznávám, že se nemůžeme líbit Bohu, ani Bůh neuděluje  SVÉ  MILOSTI   LEČ  SKRZE  NEJSVĚTĚJŠÍ  LIDSTVÍ  KRISTA,  v němž měl zalíbení, jak sám řekl. Mnohokrát jsem to zakusila a  ř e k l   m i   t o   i   O n   s á m,  proto mohu říci, že jsem viděla, že   JE  TŘEBA  PROJÍT  TOUTO  BRANOU,  aby se člověk seznámil s Božími tajemstvími. Všechno dobré pochází od tohoto sladkého Pána. On nás poučí. Proto, drahý pane, nechtějte hledat jinou cestu, neboť tu je člověk jist.  S t u d u j t e   j e h o   ž i v o t   a  nenajdete dokonalejší příklad! Po čem můžeme dychtit víc, máme-li tak oddaného přítele, který nás neopustí v dobách utrpení.  B l a ž e n á   d u š e,  k t e r á   H o   o p r a v d u   m i l u j e   a   m á   H o   s t á l e   p ř e d   s e b o u !
  Připomeňme si svatého Pavla, který měl téměř stále v ústech Ježíšovo jméno, jako toho, kdo je má vryto do srdce. Když jsem poznala tuto pravdu, prozkoumala jsem život některých svatých hluboce kontemplativních a viděla jsem, že nešli jinou cestou. Dokazuje to sv. František svými stigmaty a sv. Antonín s Ježíškem. Pro sv. Bernarda bylo lidství Krista zdrojem rozkoší a podobně i pro sv. Kateřinu Sienskou a mnoho jiných, které znáte.
  Odvrhnout jakýkoliv hmotný obraz bude jistě dobré, když to učí tak duchovní osoby. Ale chtěla bych, aby se chápalo, že nejsvětější  K r i s t o v o   l i d s t v í   je něco docela   j i n é h o   než hmotné věci! O tom musíme být pevně přesvědčeni! Že však my děláme všechno možné, abychom neměli stále na mysli toto nejsvětější lidství (a kéž by se líbilo Bohu, abychom je stále opravdu měli), právě to se mi nezdá nijak dobré. Ba naopak, neboť tehdy se duši zdá,  ŽE  SE  NEMÁ O  CO  OPŘÍT, přestože se jí zdá, že je plná Boha, zatímco je nesmírně důležité pro nás lidi, dokud žijeme zde na světě, představovat si Pána jako   č l o v ě k a.  KRISTUS  JE   V Ž D Y   N E J L E P Š Í   P Ř Í T E L  a je naším velkým společníkem, neboť vidíme, že je člověk jako my, že je podroben týmž slabostem a utrpení. BOHU  SE  TO  VELMI  LÍBÍ,  VIDÍ-LI,  ŽE  DUŠE  SI  BERE  POKORNĚ  ZA  PROSTŘEDNÍKA  JEHO  SYNA,  že Ho tolik miluje a uznává svou nehodnost, i když On ji pozvedá do nejvyšší kontemplace, a když při tom vyznává, jako sv.Petr: "Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný!" Sama jsem to zakusila, neboť Pán mě vedl touto cestou.
  Budova modlitby musí mít základy v pokoře: čím víc se duše v modlitbě poníží, tím výše ji Bůh povýší. Nevzpomínám si, že bych někdy dostala byť i jen jedinou z oněch velkých milostí, o nichž budu mluvit později, leč když jsem cítila, jak mě drtí   v ě d o m í   v l a s t n í   u b o h o s t i.  Dokonce i Jeho Velebnost mi dávala chápat věci, abych se lépe poznala. Je třeba dát se touto cestou v naprosté svobodě a zcela se oddat tomu, co se líbí Bohu. Chce-li nás povznést a zařadit mezi knížata svého dvora a svých nejdůvěrnějších oblíbenců, přijměme tu milost rádi; v opačném případě Mu služme v nejnižších úřadech a vystříhejme se sami stavět na lapší místo. Snaží-li se duše v této modlitbě spojení nějak si pomáhat, postaví dům bez základů, který se brzo zřítí. Obávám se, že nikdy nedospěje k pravé   d u c h o v n í   c h u d o b ě,   která spočívá v tom,  že  nehledá  útěchy  a  slasti  v   m o d l i b ě   j a k o   n á h r a d u   za pozemské rozkoše, které opustila, nýbrž že nachází vlastní útěchu v tom,  že    t r p í    z    l á s k y   k   Tomu,  který tolik vytrpěl, a že zachová klid   v e   z k o u š k á c h   a   vyprahlosti.
  Tak se mi zdá, že Jeho Velebnost přichází zkoušet jednou toho, jindy onoho, aby viděla, kdo Ho miluje. Aby v nich oživil víru   v   b u d o u c í   o d m ě n y   v  případě, že ji ztratili, zjevuje se jim skrze ty opojné slasti, jako by chtěl říci:"Uvažte, že toto je pouze   k a p k a   bezbřehého oceánu dober." Pro ty, které miluje, neopomine nic, a vidí-li, že opětují jeho lásku,  d á v á   d a l š í   m i l o s t i   a  zároveň   i   s e b e.   MILUJE  TOHO,  KDO  HO  MILUJE.   A   J A K   DOKÁŽE   M I L O V A T !!!  A jak věrný je přítel! Ach, Pane mé duše, kde najít výstižná slova, jež by dala pochopit, jak veliké poklady uděluješ tomu,  k d o   T i   d ů v ě ř u j e,  a jak těžkou ztrátu utrpí ten, kdo dosáhl tohoto stavu, a přesto zůstává lpět sám na sobě. Buď za to vždy veleben!

            Ďáblovo působení a jak je dobré mít dobré duchovní vedení.

  Odtud začíná nová kniha, chci říci nový život, neboť byl-li můj onen život, který jsem dosud vylíčila, pak tento, který žiji od té doby, kdy jsem začala mluvit o modlitbě,   j e   B o ž í.   B ů h   ž i j e   v e   m n ě,   poněvadž se mi zdá nemožné, abych dokázala svými silami zbavit se tolika špatných skutků a návyků v tak krátkém čase. Buď veleben Pán, jenž   m ě   o s v o b o d i l   o d e   m n e   s a m é !
  Pán mě začal zahrnovat přízní svých milostí, jako by mi je dával a nečekal, až má vůle je přijme. Povznesl mne do téměř běžného stavu modlitby klidu a někdy do modlitby spojení, jež trvala dlouho. Ježto však za těch dnů byly odhaleny ženy, které   ď á b e l   o k l a m a l   v e l k ý m i   i l u z e m i,  začala jsem dostávat strach, zvláště pro velkou sladkost a slasti, jež jsem zakoušela a jimž jsem často nemohla uniknout, i když jsem byla přesvědčena, že pocházely od Boha, zvláště během modlitby, z toho důvodu, že jsem z ní vycházela polepšená a mnohem silnější. (Dělá zde narážku na Magdalenu od Kříže, která se stala smutně proslulou mezi všemi vizionářkami té doby. Vstoupila do kláštera Klarisek v Cordobě a brzy začala udivovat Španělsko zázraky, proroctvími a všemožnými odpověďmi. O velkých svátcích se dávala vidět, jak se vznáší nad zemí a drží v náruči rozkošné dítě, zatímco její vlasy očividně rostly, takže ji zahalovaly až po paty. Císařové  a králové soupeřili o její přízeň. Avšak nešťastná řeholnice měla   t a j n ý   s t y k   s   ď á b l e m  a  skrývala duši za zbožnou tváří, život tajnostmi své komůrky, a zločiny pak kouzly svého pekelného spiklence. Naštěstí se však vzpamatovala, dobrovolně se ze všeho vyznala a byla propuštěna z kláštera. Skončila své dny v zapomenutí. Tato událost vzbudila takový rozruch, že se není co divit, když světice i všichni její součastníci měli tak veliké obavy z klamů a ďábelských kouzel. (Viz poselství o konci času Panny Marie v La Salettě.) Sotva jsem se však rozptýlila, vracely se mi obavy a pochyby, že ďábel mi chtěl vnuknout, že je to dobrá věc potlačit činnost rozumu, a tak se okrást o rozjímavou modlitbu; tím pak mi zabránit, abych myslela na utrpení Páně. Hledala jsem usilovně duchovní osoby, s nimiž bych si o tom pohovořila. Rozhodla jsem se zeptat jedné duchovní osoby na modlitbu, jak ji konám; prosila jsem ji, aby mi řekla, zda jsem na scestí a upřímně jsem vyznávala, že jsem ochotna udělat všechno, abych neurážela Boha. Můj Bože, do jakého klamu jsem upadla!
  To musí být bod, kdy ďábel daleko mocněji pokouší duše, které se chtějí dát na cestu ctnosti. Ví totiž, že najdou jakýkoliv lék, když budou jednat s Božími přáteli. Vzdalovala jsem se od dobra a přitom jsem chtěla být dobrá! Mé úzkosti byly krok za krokem palčivější, jak jsem postupovala v modlitbě, myslela jsem, že jsou buď velké dobro nebo velmi závažné zlo, především proto, že je nadpřirozené povahy, co se ve mně odehrává; já totiž toho nemohla dosáhnout, když jsem chtěla, a nedokázala jsem vždy odolat, když to přicházelo. Myslela jsem, že pro mne není jiný lék než uchovávat si čisté svědomí a vyvarovat se i všednímu hříchu. Byl-li to Boží Duch, měla bych z toho jen zisk, byl-li to však ďábel, pak by mi mohl sotva škodit, když jsem se snažila zalíbit Pánu a neurážet Ho.
  Jeden zdejší svatý rytíř mi zpostředkoval rozhovor s jedním učeným duchovním. Věnuje se modlitbě téměř čtyřicet let a má všechnu dokonalost, jež mu jeho stav dovoluje. Jeho manželka je tak velká služebnice Boha a tak plná lásky, že mu v ničem nebrání. Touto cestou jsem se postarala, aby si se mnou přišel pohovořit jeho velký přítel onen duchovní. Chtěla jsem se mu vyzpovídat a zvolit si ho za duchovního vůdce. Když mě přišel navštívit v doprovodu tak svatého muže, tonula jsem v rozpacích. Nicméně jsem mu vyjevila stav své duše a jakým způsobem se modlím. Nechtěl mě však zpovídat. Řekl mi, že je příliš zaměstnaný, a to byla také pravda. S naprostou rozhodností mi uložil, abych už nehřešila a neurážela Pána. Vzhledem ke stupni modlitby, který u mne vytušil, byla jeho náročnost velmi oprávněná. Viděla jsem, že prostředky, které mi doporučoval, nebyly pro mne, nýbrž pro dokonalejší duše, zatímco já byla ve ctnosti a umrtvování stále na počátku, i když v Boží milosti velmi daleko. Někdy se ptám sama sebe, proč osoba, která má tak dobré vlastnosti, aby napomáhala duchovnímu růstu mnohých, nedokázala pochopit mou duši, ani nechtěla převzít její duchovní vedení. A vidím, že to vše bylo pro mé větší dobro, abych totiž poznala a jednala s tak svatými muži jako s otci z Tovaryšstva Ježíšova.
  Tento světec mě tu a tam navštívil a povzbuzoval. Říkal mi, abych si nemyslela, že se dokáži od všeho odtrhnout v jediném dni, ale že Bůh mě krok za krokem odloučí a že i on se několik let nedokázal definitivně zříci některých nicotností.                                                                                      Zaznamenávala jsem ve své duši zlepšení už od prvních návštěv, avšak byla jsem stále plná nedokonalostí a snad i hříchů. Když se o tom dozvěděl, řekl mi, že jedna věc nemohla existovat s druhou, že to jsou milosti velmi dokonalých a umrtvených osob a že se proto musí obávat, neboť v některých věcech vidí  s t o p y   z l é h o   d u c h a.  Já už měla z těchto věcí strach, a když jsm to slyšela, vyhrkly mi velké slzy a nastalo pro mě veliké trápení: chtěla jsem se líbit Pánu, nemohla jsem uvěřit,  že   j s e m    o b ě t í   z l é h o   d u c h a !
  Pustila jsem se do čtení několika knih v naději, že mi pomohou pochopit mou modlitbu, a v jedné z nich jsem podtrhla perem ten bod, který se týkal mého případu, a vrátila jsem knihu onomu šlechticovi, aby to prozkoumal s tím svatým knězem. Měli mi pak říci, jak bych se měla zachovat. Byla jsem rozhodnuta i zcela zanechat modlitby, kdyby byli toho názoru. Ostatně, proč se mám vystavovat takovým nebezpečím? Jestliže jsem po dvaceti letech modlitby nezískala nic jiného než ďábelské klamy, nemělo cenu pokračovat, i když to pro mne bylo rozhodnutí tvrdé, neboť jsem už zakusila, jak mi bylo bez modlitby.
  Ti dva Boží služebníci studovali s velkou láskou a pečlivostí, co by se lépe hodilo pro můj případ, a já očekávala jejich odpověď s velkým rozechvěním. Konečně došla odpověď. Onen šlechtic přišel za mnou celý sklíčený a řekl mi, že jsou oba toho názoru, že jsem obětí ďábla a že mám o tom promluvit s jistým otcem z Tovaryšstva Ježíšova. Říkal, že by ihned přišel, že toho mám zapotřebí. Měla jsem mu vydat počet z celého svého života a o svém vnitřním stavu, a to v upřímné generální svaté   z p o v ě d i;  a  že  Bůh  v   s í l e   t é   s v á t o s t i   v í c e   o s v í t í.  Měla jsem takový strach a tak mě to zarmoutilo, že jsem nevěděla, co dělat, a rozplývala jsem se v slzách.
  Jednoho dne jsem v jedné oratoři plna úzkostí o svou budouctnost otevřela knihu, kterou mi tam sám Bůh podstrčil do rukou a četla jsem úryvek ze sv. Pavla: "Bůh je nadmíru věrný a nedovolí,  aby   ď á b e l   o k l a m a l   t y,    k t e ř í   h o   m i l u j í."  Tato slova mi dala hodně útěchy. Pustila jsem se na přípravy generální zpovědi. Sepsala jsem všechno dobré i zlé ze svého života, aniž bych něco vynechala. Kolik překážek a strachů umí ďábel nastavit, aby   z a b r á n i l   d u š í m   p ř i b l í ž i t   s e   k   B o h u !  Otevřela jsem svou duši tomu učenému a zkušenému řeholníkovi, jenž byl velkým Božím služebníkem a on mi všechno důkladně vysvětlil, neboť znal tuto mluvu. Řekl, že je to zřejmě Boží Duch a že se musím vrátit k modlitbě, protože není ještě zakořeněná; a že ani nevím, co je umrtvování, což ovšem byla pravda, neboť jsem ani nevěděla, co to znamená. Nejenže jsem neměla zanechat modlitby, ale věnovat se jí daleko důkladněji, kvůli mnoha milostem, jež mi Pán dával. Připojil ještě další úvahy, jimiž jakoby prorokoval to, co pak Bůh na mě ráčil vykonat: Cožpak vím, zda mne Bůh nechce použít, abych mohla dalším prokázat dobro? Zkrátka náramně bych se provinila, kdybych něchtěla odpovědět na Jeho milosti. Jak velká je to věc, pochopit duši! Tato slova se mi tak hluboce vryla, že se mi zdálo, jako by je   d i k t o v a l   D u c h   S v a t ý  jako duchovní lék pro mne! Doporučoval mi, abych rozjímala každý den o jednom bodě utrpení Páně a snažila se z toho načerpat užitek a abych   SE  NIKDY  NEVZDALOVALA  OD  KRISTOVA  LIDSTVÍ.  Byla jsem plna radosti a odvahy, když odešel. Pán mi konečně přišel na pomoc a tomu otci dal potřebné světlo, aby pochopil můj stav i způsob, jakým mne má vést. Udělala jsem předsevzetí, že se nevzdálím ani o bod od toho, co mi přikázal, a zůstala jsem mu věrna až do dneška. Buď veleben, Pane, žes mi dal milost vždycky uposlechnout zpovědníky, i když tak nedokonale! Byli téměř vždy z oněch požehnaných otců Tovaryšstva Ježíšova.

                                Jak se pozná, že Bůh promlouvá k duši.

  Myslím, že je dobré vysvětlit, co to znamená, když Bůh hovoří k duši, a co vnímá člověk ve své duši, aby si o tom Vaše Milost mohla udělat představu.
  Už jsem se zmínila o tom, že Pán ke mně mluvil velmi často. Jeho slova jsou náramně zřetelná; člověk je neslyší tělesnýma ušima, ale vnímá je mnohem jasněji, než kdyby je jimi slyšel, takže naše úsilí nevnímat je by nic nezmohlo. Je nutno naslouchat, i když se nechce: rozum je jako přinucený dávat pozor na to, co mu Pán chce dát pochopit. Nerozhoduje zda chce nebo nechce. Ten, který může všechno, si počíná jako Pán; přesvědčí nás, že nelze dělat nic jiného.
  Ráda bych poukázala na klamy, do nichž se snadno upadá. Ráda bych také ukázala rozdíl, mezi slovy, jež   p o c h á z e j í  od  DOBRÉHO DUCHA,  ČI  OD  ZLÉHO,   a zmínit se při tom, že někdy to můžou být slova, která   h o v o ř í   ná š   d u c h   s á m   k   s o b ě.
  Je-li to Boží Duch, slova se splní, jak jsem to viděla při různých věcech, které mi byly řečeny před dvěma nebo třemi léty a jež   s e   s p l n i l y   bez nejmenší výjimky.
  Rovněž, je-li to rozum, hned se vidí, že je to on. I rozum si uvědomuje, že mluví, místo aby naslouchal. Nadto se jeho slova podobají ohlušujícímu lomozu. Chybí jim ona jasnost, která je vlastní Božím slovům, neřku-li pak, že můžeme přerušit mluvení a mlčet, zatímco tohle je nemožné u Božích slov.
  Jiné výraznější znamení: slova rozumu nevytvářejí nic,  zatímco    B o ž í    j s o u    s l o v a   a   č i n y.  I když to nejsou slova plnící duši zbožností, nýbrž pouze pokárání, mění v okamžiku vnitřní dispozici duše: dávají jí schopnost, osvětlují ji, naplńují ji něhou, zaplavují radostí, a je-li ve vyprahlosti, neklidu a ve zmatku, cítí, jako by ji nějaká ruka odnímala všechno její trápení. Zkrátka Bůh chce dát na srozuměnou, že je mocný a že jeho slova jsou činy.
  Je nutno si všimnout, že má-li duše vidění a vnitřní slova, pak nikdy, když je ve vytržení spojena s Bohem, neboť tehdy jsou mohutnosti zcela potlačeny, a proto nelze vidět, ani chápat ani slyšet. Tyto milosti dostane po té chvíli, dokud je duše ještě ve vytržení a její mohutnosti ještě nejsou zcela potlačny, ale jen jakoby omráčeny. Zkrátka je tolik prostředků, jak poznat zmíněný rozdíl a zkušená duše, jež si dává pozor, to rozpozná jasně.
  Odhlédneme-li od těchto znamení, zůstává vždy skutečnost, že slova, která pocházejí z nás samých, nemají žádný účinek; ba dokonce duše je ani nepřijímá, zatímco pocházejí-li od Boha, je jakoby nucena je přijmout, i když nechce. Prvním slovům nedůvěřuje, zatímco další přijímá jako slova, jež pronáší velmi učená osobnost, svatá a mající velikou autoritu, o níž je známo, že není schopna klamat. Neboť ta slova jsou tak vznešená a slavnostní, že naplňují rozechvěním, k á r a j í - l i,   a rozplývají se do něhy,  j s o u - l i   o   l á s c e.  A nemluvím o tom, že ukazují v jediném okamžiku tak hluboké pravdy, že by to chtělo hodně času vymyslet je. V žádném případě si nelze myslet, že by pocházely od nás. Napadaly mě pochyby, že jsem snad obětí nějakého klamu: k tomu však docházelo, až všechno skončilo, neboť v průběhu milosti nebylo možné pochybovat.
  Boží slova se vryjí do mysli tak dobře, že na ně není možné zapomenout, zatímco ona, jež pocházejí z našeho rozumu, se podobají záblesku myšlenky, jež rychle zaniká. Zdá se, že nelze zapomenout   p r o r o c t v í : aspoň pro mne, a to navzdory mé slabé paměti. Když hovoří Bůh, duše je hned poučena a chápe věci, k jejichž osvojení by bylo zapotřebí aspoň měsíc; a pak některá věc je tak vznešená, že uvádí v údiv i samu duši a rozum. Končím tvrzením, že jsou-li ta slova z našeho rozumu, pak je můžeme slyšet, kdy chceme, například pokaždé, když se začneme modlit, zatímco tomu tak není,  j s o u-l i   od   B o h a.  Naopak u těchto mohu mít i mnoho dní vroucí přání slyšet je, aniž toho dosáhnu, zatímco jindy jsem nucena jim naslouchat, i když nechci.
  Jsou-li od zlého ducha, nejenže nezanechávají dobré účinky, nýbrž vytvářejí zlé. Já je slyšela ne víc než dvakrát nebo třikrát, ale Pán mi vždycky dal poznat, od koho byla. Kromě velké vyprahlosti duše zakouší neklid podobný tomu, jaký jsem zažívala mnohokrát, když Pán dovolil, abych byla ve velkých pokušeních a duchovních souženích různého druhu: neklid, o kterém nevím odkud přichází. Radost a něha, kterou ďábel vytváří svými slovy, jsou úplně jiného druhu, proto se nemůže dát oklamat, leč ten, kdo nikdy neslyšel Boží slova. Slova zlého ducha nepřinášejí žádnou něhu, nýbrž nechuť a zděšení.
  Jsem přesvědčena, že Pán nikdy nedopustí, aby ďábel oklamal nějakou duši, která si nedůvěřuje a má silnou víru. Touto láskou k víře, kterou ji Bůh vlévá, se všemožně snaží   ř í d i t   p o d l e   u č e n í   C í r k v e   a tak je zakořeněna v pravdě, že se nedá pohnout ani o bod od toho,  c o   p ř e d k l á d á    k    v ě ř e n í   C í r k e v,  i kdyby viděla nebe otevřené. A kdyby zaváhala, je to první hnutí, kterým ji ďábel   z a č í n á   p o k o u š e t.  Znám to ze zkušenosti, že natolik se dá přesvědčit o Božském původu nějakého projevu přízně, nakolik se shoduje s Písmem svatým: i  když  se   o d   n ě j   o d c h ý l í   byť i jen málo, považovala bych jej   z a   ď á b e l s k é   d í l o !  Tato jistota je tak jasná, že bych tomu nevěřila, i kdyby mě celý svět přesvědčoval, že je to od Boha.
  Je-li to zlý duch, zdá se, že všechna dobra vyprchávají a hroutí se: duše z toho vychází znechucená, neklidná, prosta jakéhokoliv dobrého hnutí. Zdá se, že jí ďábel vnuká touhy, ale neúčinné; dává jí pokoru, ale hrbatou, neklidnou a bez sladkostí. Navzdory tomu nám ďábel může nastražit množství léček, proto je nejjistější jít opatrně, obávat se a zvolit si dobrého duchovního vůdce a nic mu neskrývat. Já leccos zakusila pro přehnaný strach některých. Stalo se mi tohle:
  Sešlo se asi pět Božích služebníků, kteří měli jednat o mých věcech. Můj zpovědník mi tehdy přišel říci, že oni byli zajedno v názoru, že jsem obětí zlého ducha a proto bych neměla tak často přijímat Tělo Páně, nýbrž se rozptylovat a nebýt nikdy sama. Mé soužení vrcholilo. Vzali mi svaté přijímání a zakázali ústraní, byly to jediné věci, jež mi přinášely útěchu. Neměla jsem si s kým o tom pohovořit, neboť všichni byli proti mně. Když jsem se zmínila o svých souženích, někteří se mi vysmívali, jako bych to neměla v hlavě v pořádku, jiní napomínali mého zpovědníka, aby si na mne dal dobrý pozor, a další otevřeně prohlašovali, že jsem obětí zlého ducha. Jak jsem se později dozvěděla, můj zpovědník sdílel jejich názory, aby mne vyzkoušel. Nicméně snažil se mě utěšovat a říkával mi: i kdybych byla obětí zlého ducha, budu-li se snažit neurážet Boha, ďábel proti mně nic nezmůže, a že vše brzo skončí, a abych prosila Pána, aby mě osvobodil, jak to dělá sám se všemi osobami, které se u něho zpovídají.
  Byla jsem tedy sama, neměla jsem nikoho, kdo by mě potěšil. Nebyla jsem schopna modlit se ani číst. Drtila mě soužení, v duši zmatek, plna hořkosti, a tak mě svíral strach, že jsem obětí zlého ducha, že jsem nevěděla, co dělat. Pán však mi dával hlubokou usebranost i uprostřed rozhovorů: navzdory tomu, že jsem všemožně odporovala, říkal mi vše, co se Mu líbilo, a já musela naslouchat, i když jsem nechtěla. Bůh mne ponechal v úzkosti, byla jsem vydána na pospas pocitu, že mi hrozí tisíceré nebezpečí!
  Můj Bože, jaká je to pravda, že jsi silný a ušlechtilý přítel, že můžeš všechno, co chceš,  n e p ř e s t a n e š   m i l o v a t   t o h o,   k d o   T ě   m i l u j e !  Ať Tě chválí všichni tvorové svrchovaný Pane světa! Kéž se hlásí všude, že jsi věrný vůči svým přátelům! Všechno chybí, ale Ty ne, Stvořiteli všeho, který nenecháváš trpět toho, kdo Tě miluje! S jakou něhou, Pane, a jak dojemnou pozorností ho umíš potěšit! Přešťastný je ten, kdo miloval pouze Tebe! Zkoušíš-li přísně ty, kdo Tě milují, můj Bože, zdá se, že jen proto, abys v jejich vyhrocených souženích ukázal daleko větší přemíru své lásky. Ach, Pane, proč neumím vytvářet nová slova, abych opěvovala velkolepost tvých děl, jak ji cítím? Avšak opustíš-li mne, já Tě nezanechám! Ať povstanou proti mně všichni učenci světa a pronásledují mě, ať se pozvedou proti mně všichni tvorové, ať mě sužují všichni ďáblové, jen Ty, Pane, ať   m i   n i k d y   n e c h y b í š !  Neboť již znám ze skušenosti, jak náramně mi prospívá,  k l a d u-l i   d ů v ě r u   v   T e b e !  Až do té doby jsem neměla žádné vidění; stačila však tato slova: "Neboj se, dcero, jsem to já, a neopustím tě. Neměj strach!"  Byla jsem v takovém stavu, že by mě nikdo nedokázal utišit, avšak po těch slovech se mi ihned vrátil klid, byla jsem plna odvahy, síly, jistoty a světla. Viděla jsem, jak se má duše v jediném okamžiku proměnila v jinou,  která  byla  ochotna  zastávat proti   názoru  všech,   ž e   t o   b y l   B ů h !  Ach, jak je dobrý Pán! Jak je mocný a milosrdný! S radou podává i lék,  a   j e h o   s l o v a   j s o u   č i n y !   Ach, můj Bože, jak se upevní víra a jak vzroste láska!
  A proto, je-li Pán tak mocný, jak vím a jak vidím, jestliže ďáblové nejsou nic jiného než jeho otroci, jak mi víra o tom nedovoluje pochybovat, co zlého mi mohou udělat, jsem-li služebnicí tohoto Krále a Pána? Proč bych se neměla cítit tak silná, abych čelila celému peklu? Vzala jsem tedy do ruky kříž a zdálo se mi, že mi k tomu Bůh dal sílu. Zdálo se mi, že je tím křížem všechny porazím na hlavu a volala jsem na ně: "Jen pojďte, chci vidět, co mi můžete udělat, když jsem služebnice Páně!"  V krátké době jsem si uvědomila, že jsem se tak změnila, že bych se nebála pustit do boje se všemi pekelnými duchy. 

                                                   Vnější pokušení
                                        Objevuje se ďábel, co všechno jí provedl

  A zdá se, že ze mne měli opravdu strach, neboť jsem zůstala klidná i pak. Od té doby mě ty úzkosti už nezneklidňují, ani jsem neměla strach z ďáblů, takže když se mi ukazovali, jak budu později vyprávět, nejen že jsem nemívala strach, nýbrž se mi zdálo, že jej mají oni ze mne. Svrchovaný Pán všech věcí mi dal nad nimi takovou moc, že se jich dnes nebojím víc než much. Jsou tak zbabělí, že ztrácejí odvahu, když vidí,  ž e   jimi   n ě k d o   p o h r d á.  Neútočí nikdy přímo, leda na ty, které vidí, jak se lehce vzdávají, nebo když Pán dopustí, aby jejich útoky a pronásledování dodalo jeho služebníkům větší odolnost. Kéž se líbí Jeho Velebnosti, abychom se obávali jen toho, čeho je nutno se bát, tím, že  si  uvědomíme,  ŽE  NÁM  MŮŽE  UŠKODIT  VÍC  JEDINÝ  VŠEDNÍ  HŘÍCH  NEŽ  CELÉ  PEKLO:  a to je nad slunce jasnější pravda.
  Víte, kdy nám zlí duchové nahánějí strach? Když se trápíme starostmi o pocty, o rozkoše a o bohatství světa. Milujeme-li a usilujeme-li o to, co máme mít v ošklivosti, tehdy jim dáváme do rukou zbraně a svým nezměrným předsudkem je nutíme, aby proti nám bojovali. Jen na to pomyslet budí soucit, neboť by stačilo, abychom se přivinuli ke kříži a z lásky k Bohu vším pohrdali, poněvadž   ď á b e l   p r c h á   p ř e d   t a k o v ý m i   ú k o n y  víc než my před morem. Ďábel je přítel lží a lež sama, a proto se nikdy neshodne s tím, kdo kráčí v pravdě. Vidí-li však, že je rozum zatemnělý, všemožně usiluje zaslepit jej docela; a zjistí-li, že někdo je tak slepý, že klade svou spokojenost do věcí tohoto světa, jež jsou nicotné a nestálé jako dětské hry, přesvědčí se, že má co dělat   s   d í t ě t e m,  a také s ním tak jedná a baví se tím,   ž e   n a   n ě h o   ú t o č í  jednou i víckrát. Nechápu, proč se bojí ten kdo křičí:"ďábel, ďábel!" - zatímco by mohl volat:"Bože, Bože!" - a naplnit tak peklo zděšením? Cožpak nevíme, že se zlí duchové bez Božího souhlasu nemohou ani hnout? Já sama se více obávám toho, kdo se ďábla bojí, než samotného ďábla, neboť ten mi nemůže nic udělat, zatímco ti druzí, zvláště jsou-li to zpovědníci, uvrhnou duši do zmatku: jejich vinou jsem strávila několik let v tak těžkých souženích, že se ještě divím, jak jsem je dokázala snést. Buď veleben Pán, který mi poskytoval svou mocnou pomoc!
  Ježto jsem mluvila o některých bojích a pokušeních, které mi ďábel způsobil v nitru, aniž by to bylo navenek poznat, chci nyní hovořit o těch, do nichž mě zatáhl téměř veřejně, v nichž byla jeho práce velmi zřetelná.
  Jednou jsem byla v oratoři a tu se objevil   n a   m é   l e v é   s t r a n ě,   vypadal ohyzdně. Poněvadž ke mně mluvil, upřeně jsem se dívala na jeho ústa, jež byla úděsná. Zdálo se, že z jeho těla šlehá velmi jasný plamen bez stínů. Říkal mi příšerným hlasem, že ví, jak mě znovu dostane, i když jsem unikla z jeho rukou. Byla jsem velmi zděšena a udělala jsem kříž jak nejlépe jsem uměla. Zmizel, ale za chvilku se vrátil. Tak tomu bylo dvakrát. Nevěděla jsem co dělat. Byla tam svěcená voda, chrstla jsem jí po něm a už se neobjevil.
  Jindy mě trýznil nepřetržitě tělesnou nevolností, mravním zmatkem a bolestmi tak živými, že se mi zdálo, že už to nevydržím. Přítomné osoby z toho byly zděšené; ani ony nevěděly, co dělat, ani já, jak se mám bránit. Když jsou tělesné bolesti velmi silné, obyčejně se snažím co nejlépe vzbuzovat vnitří úkony a prosívám Pána, aby použil mého utrpení ke své oslavě, aby mi dal trpělivost a pak aby mě ponechal v tom stavu až do konce světa. Konečně se Pánu zalíbilo dát mi nahlédnout, že to všechno bylo od ďábla: viděla jsem vedle sebe velmi ohyzdného černouška, který zoufale skřípal zuby, když zjistil, že ztratil to, co už doufal, že je jeho ziskem. Sotva jsem ho spatřila, dala jsem se beze strachu do smíchu. Bylo tu se mnou několik osob, které nevěděly, jak mi mají pomoci. Ďábel mě mlátil po těle, po hlavě, po pažích, aniž jsem se mu mohla ubránit; k tomu ještě přistupoval tak hluboký vnitřní zmatek, že jsem se vůbec nemohla uklidnit. Požádat o svěcenou vodu jsem se neodvážila, abych nenahnala strach přítomným a nenaznačila jim tak, oč jde.
  Mnohokrát jsem se přesvědčila, že není lepšího prostředku než svěcené voda, aby se zahnal ďábel a zabránilo se mu vrátit. Prchá i před křížem, ale pak se vrátí. Svěcená voda musí mít daleko větší moc. To dokazuje jak velké jsou církevní obyčeje a jak   m o c n á   jsou   l i t u r g i c k á   s l o v a,  jež  d o d á v a j í   v o d ě   t a k o v o u   m o c.
(Při procesu blahořečení vypráví ctihodná Anna od Ježíše:"Nikdy se nevydala na cestu bez svěcené vody. My ji nosívaly zavěšenou v malé kapsičce na pásku a ona chtěla pro sebe také jednu.Říkala nám, že ani nevíme, jakým osvěžením je pro ni svěcená voda. Je to velká milost, že můžeme tak snadno mít užitek ze zásluh Ježíše Krista.")
  Když jsem viděla, že ďábel nechce přestat, řekla jsem těm osobám, že bych prosila o svěcenou vodu, nebude-li jim to k smíchu. Hned mi ji přinesly a pokropily mne, ale bez účinku. A tedy já sama pokropila místo, kde stál ďábel, a hned zmizel. Zároveň zmizely i všechny neduhy, jimiž jsem trpěla, jako by je někdo odnesl, i když jsem zůstala zdrcená, že se mi zdálo, jako by mě někdo pořádně zmlátil. Tato skutečnost mě náramně poučila, neboť může-li ďábel s Božím dopuštěním způsobit tolik zlého i tehdy, když tělo a duše nejsou v jeho moci, co pak udělá,  a ž   b u d e   j e j i c h   p á n e m   v   p e k l e !
A tak se ve mně zrodila velmi živá touha udělat všechno, abych se zbavila té zhoubné společnosti.
  Něco podobného se mi přihodilo nedávno, ale netrvalo to dlouho. Protože jsem byla sama, zavolala jsem, aby mi donesly svěcenou vodu. Dvě řeholnice, jimž se dá zcela důvěřovat, vstoupily, když už ďábel zmizel. Říkaly, že cítí morový zápach jako síra. Já to sice necítila, ale zůstal tam tak dlouho, že jsem si to mohla ověřit.
  Jindy jsem byla v chóru. Uchvátila mne velká usebranost, vyšla jsem odtud, aby se na to ostatní nemusely dívat. Ony však slyšely velké rány odtud, kam jsem se uchýlila. Zatímco já slyšela na blízku šuškání osob, jako by kuly nějaké plány. Poněvadž jsem však byla ponořena do modlitby, nerozuměla jsem ničemu, ani jsem neměla strach.
  Obyčejně se mi to stávalo, když Bůh chtěl použít mých slov, aby pomohl nějaké duši. Proto budu vyprávět tuto událost, jež se mi opravdu přihodila. Bylo při ní mnoho svědků, i můj zpovědník. Přišel mě navštívit jeden kněz, který žil dva a půl roku v nejohavnějším smrtelném hříchu, o jakém jsem kdy slyšela. Nikdy se z něho nevyzpovídal ani se nesnažil napravit, i když nadále sloužil mši svatou. Zpovídal se z jiných hříchů, ale ne z tohoto, neboť říkal, že je příliš hnusný a nemá odvahu jej vyznat. Chtěl se ho zbavit, ale sám to nedokázal.
  Jeho stav se mne hluboce dotkl a cítila jsem hroznou bolest, když jsem viděla, že je Bůh takovým hrozným způsobem urážen. Slíbila jsem mu, že se za něho budu modlit a požádám o modlitbu i jiné svaté osoby. Pán vyslyšel modlitby tolika svatých duší a prokázal mu velké milosrdenství: při své první zpovědi se ze všeho vyznal. Napsal mi, že se velice změnil a že se už dva dny nedopustil onoho hříchu, avšak pokušení bylo velmi silné a působilo mu velkou trýzeň, takže se mu zdálo, že je v pekle.
Znovu jsem ho doporučila svým sestrám, které si tento případ vzaly k srdci a pro jejich modlitby mě Pán ráčil vyslyšet. Já pak prosila Pána, aby dovolil ďáblu vyřádit se na mně, jen aby přestal pokoušet a potírat onoho kněze. A tak jsem celý měsíc zakoušela hrozné trýznění: ty dva případy se mi staly v tom čase.
  Když jsem to sdělila onomu duchovnímu, odpověděl mi, že se Bohu zalíbilo, aby ho ďáblové přestali pokoušet. Tak se jeho duše upevňovala, takže se osvobodil ode všeho a nepřestával děkovat Pánu i mně, jako bych já něco udělala. Žasl nad tím, co jsem vytrpěla, aby on toho byl zbaven. Buď veleben Pán ve všem, že tak vyslyšel modlitby těch, kdo mu slouží, jak to činí sestry tohoto kláštera.
  Jedné noci, také v tomto období, jsem myslela, že mne udusí. Mnoho svěcené vody vykropily kolem mne a já viděla, jak množství ďáblů se dalo na útěk. Zkrátka tito zlořečení duchové mě trýzní často, ale nenahánějí mi tolik strachu, neboť vidím, že bez Božího dovolení se nemohou ani hnout. Kdybych měla vypravovat o všech jejich útocích, unavovala bych Vaši Milost, i sebe.
  Co jsem už řekla, ať poslouží opravdovým křesťanům, aby dokázali pohrdat přízraky, jimiž se ďáblové snaží je zastrašit. Ať si uvědomí, že duše rozmnožuje svou sílu, kdykoliv jimi pohrdá, takže oni ztrácejí moc, a ona má z toho veliký prospěch. Ještě vylíčím, co se mi přihodilo v den věrných zemřelých večer.
  Byla jsem v jedné oratoři, právě jsem doříkala nokturn a začala se modlit velmi zbožné modlitby z konce breviáře, když přišel ďábel a posadil se na knihu, aby mi zabránil skončit. Udělala jsem kříž a on utekl. Sotva jsem začala modlitbu, vrátil se znovu a myslím, že mě tak třikrát donutil, abych začínala, aniž bych ji dokázala dokončit, dokud jsem ho nepokropila svěcenou vodou. Tehdy jsem viděla několik duší vycházet z očistce, kterým už mnoho nezbývalo, a tak jsem si myslela, že ďábel chtěl zadržet jejich osvobození.
  Chci vyprávět o jiné příhodě, která mě náramně ohromila. O svátku Nejsvětější Trojice, zatímco jsem měla extázi v chóru jistého kláštera, viděla jsem zuřivý boj, který sváděli andělé a ďáblové, a nedokázala jsem pochopit, co by to mělo znamenat. Ani ne po dvou týdnech se roznesla zpráva o určitém sporu mezi muži oddanými modlitbě a jinými, kteří nebyli takoví. Dlouhé trvání způsobilo škody v tom klášteře, v němž se rozpoutal.
  Jindy jsem viděla, jak mě obklopuje velký zástup zlých duchů, a zároveň se mi zdálo, že jsem zalita  v e l i k ý m   s v ě t l e m,   které jim zabraňovalo přiblížit se ke mně. Chápala jsem, že mě Bůh bránil, aby mě nepřinutili urážet Ho. A z toho, co jsem později spatřila vícekrát, jsem rozpoznala, že to bylo pravé vidění. Zkrátka nejsem-li nevěrná svému Bohu, mají tak málo moci, že mi nenahánějí strach. Jejich útoky mají sílu jen proti zbabělcům, kteří se vzdávají a k jejich škodě dokazují, co mohou.
  Jednoho dne jsem šla ke svatému přijímání, a tu jsem viděla očima duše, ale mnohem jasněji než tělesnýma,  dva  ďábly  odporného vzezření,  kteří   s v í r a l i   s v ý m i   r o h y   h r d l o   u b o h é h o   k n ě z e,  jak se mi zdálo. Když přicházel ke mně, aby mi podal hostii, kterou držel v ruce, viděla jsem v ní svého Pána v té velebnosti, o jaké jsem už hovořila. Pochopila jsem, že  ONA   DUŠE   KNĚZE  BYLA  VE  SMRTELNÉM  HŘÍCHU;  jeho ruce byly ruce hříšníka.
  Jaká hrůza, můj Pane, vidět Tvou nevýslovnou krásu uprostřed tak ohavných postav! Ďáblové stáli před Tebou jako zděšení a rozechvělí, a bylo poznat, že by rádi utekli, kdybys jim to dovolil. Tak mě to hluboce rozrušilo, že nevím, jak jsem dokázala přijmout Tělo Páně, nemluvě o strachu, který mne pak zachvátil ohledně vidění, neboť jsem myslela, že Bůh, byl-li to On, by mi nedovolil vidět stav svého služebníka. Avšak On mi řekl, abych se za něho modlila. Dodal ještě, že to připustil, aby mi dal poznat  j a k o u   m o c   m a j í   k o n s e k r a č n í   s l o v a,   s k r z e   něž   je   p ř í t o m e n   v   h o s t i i,  navzdory nehodnosti kněze, který je pronáší. Chtěl mi zároveň ukázat svou velkou dobrotu: vydává se do rukou svého nepřítele, jen aby byl k mému dobru a k dobru všech.
  Pochopila jsem, jak   j s o u   k n ě ž í   p o v i n n i   b ý t   l e p š í   n e ž   o s t a t n í,  a   j a k   j e   to   h r o z n é   n e h o d n ě   p ř i j í m a t   tuto   N e j s v ě t ě j š í   s v á t o s t   a  j a k   ď á b e l   u m í   o v l á d a t   duši   v   t ě ž k é m   h ř í c h u.  Měla jsem z toho velký prospěch a daleko jasněji jsem poznala, kolik dlužím Bohu. Buď vždy veleben!
  Náramně mě poděsilo i jiné vidění. Zemřela jedna osoba, o níž jsem se později dověděla, že žila dlouhý čas velmi špatně. Byl to velice bohatý šlechtic. Poslední dvě léta byl nemocný a zdálo se, že se v určitých věcech polepšil. Zemřel však bez svaté zpovědi. Nicméně se mi zdálo, že by nemusel přijít do věčného zatracení. Avšak během příprav pohřbu jsem viděla množství ďáblů, kteří brali to tělo, jako by si s ním chtěli hrát. Týrali je, házeli jím sem a tam velkými vidlemi. Naplnila mne hrůza, když jsem viděla, jak ho nesou ke hrobu s obvyklými poctami a obřady. Myslela jsem na Boží dobrotu, jež zabránila, aby byl potupen, tím, že skryla stav oné duše.
  Ta podívaná mě zdrtila. Během obřadu jsem neviděla žádného ďábla, avšak když byla mrtvola spuštěna do hrobu, viděla jsem jich nesčetně, kteří tam na něho čekali. Byla jsem téměř bez sebe a měla jsem zapotřebí hodně odvahy, abych nedala na sobě nic poznat. Mezitím jsem myslela na to,  co   a s i   u d ě l a l i   s   d u š í,   když už tělo tolik týrali.
  Kéž by se líbilo Bohu,  aby  DUŠE ŽIJÍCÍ  V  TĚŽKÉM  HŘÍCHU,  SPATŘILY  ÚDĚSNOU  SCÉNU,  kterou jsem viděla já! Myslím, že by se hned obrátily k lepšímu životu. Z toho jsem se zase poučila, kolik dlužím Bohu a z jakého zla mě vysvobodil.
  Jednoho dne jsem byla zdrcena, když jsem se dověděla, že jedna osoba, jíž jsem byla hodně zavázána, byla pevně rozhodnuta provést něco, co bylo těžkou urážkou Boha a ohrožovalo i samu její čest. Nevěděla jsem, jak ji od toho odradit, a ani jsem nemyslela, že by se mi to mohlo podařit. Trápilo mě to nevýslovně. Vroucně jsem prosila Pána, aby mi ráčil vyhovět, neboť mě nemůže jinak uklidnit, než když mě vyslyší. Šla jsem do jedné poustevny tohoto kláštera, do velmi osamělé poustevny Krista u sloupu. Prosila jsem Pána, aby mi udělil milost, když tu jsem zaslechla velmi sladký hlas, podobný něžnému šepotu. Tak mě to poděsilo, že mi vstávaly vlasy na hlavě. Chtěla jsem porozumět tomu, co říká, ale to nebylo možné, protože to byl jen okamžik. Po tom ustrnutí mě  zaplavila taková radost, sladkost a vnitřní jásot, že jsem se udiveně ptala sama sebe, jak je to možné, že hlas, který zaslechnu jen tělesnýma ušima, aniž co pochopím, dokáže takové věci. Z toho jsem usoudila, že má prosba byla vyslyšena, jak se také ukázalo. Zmizela úzkost, která mě tísnila, jakoby ta záležitost už skončila, i když tomu tak ještě nebylo, neboť se vyplnila o něco později.
  Znala jsem jednu osobu, jež se rozhodla sloužit Bohu, a dlouhou dobu se věnovala modlitbě a také se jí dostalo hodně milostí. Potom však jí zanechala kvůli různým příležitostem, jimž se nedokázala vyhnout, které však byly velmi nebezpečné. Mrzelo mě to náramně, protože jsem ji měla velmi ráda a hodně jsem jí dlužila. Modlila jsem se vytrvale víc než měsíc a zapřísahala Pána, aby ji přivedl zpátky do své služby. Jednoho dne jsem během modlitby viděla vedle sebe ďábla, jak pln zuřivosti trhá na kousky několik listů, které držel v ruce. Velmi mě to potěšilo, neboť se mi zdálo, že má modlitba byla vyslyšena. A také ano! Dověděla jsem se totiž, že se velmi zkroušeně vyzpovídala a vrátila k Bohu. Nyní doufám, že s pomocí Pána nepřestane růst v dokonalosti. Buď veleben v každé věci! Amen.
  Kdybych chtěla vyprávět, kolik duší Bůh vyprostil ze stavu těžké viny kvůli mým modlitbám, kolik jiných přivedl k větší dokonalosti, kolik jich vysvobodil z očistce a jiné podivuhodné věci, jimiž jsem byla vyznamenána, nakonec bych se unavila a unavovala toho, kdo mne čte. Říkám, že se víckrát uzdravila duše, než tělo, a to ví kdekdo; mnozí by to mohli dosvědčit. Zpočátku mi to působilo skrupule, neboť jsem nedokázala uvěřit, že by to Pán udělal kvůli mým modlitbám, i když jsem uznávala, že to působí jen a jen Boží dobrota. Avšak později jednotlivé případy tak vzrostly, všimly si toho i jiné osoby, že už mi nebylo zatěžko tomu uvěřit: dnes za to děkuji Pánu a cítím se celá zahanbená, neboť vidím, že mě to více zavazuje. Vzrůstá ve mně touha sloužit Bohu a láska k němu stále sílí. Udivuje mě, že jde-li o věci, jež Bůh nepovažuje za dobré, aby je vyslyšel, nejsem s to o ně prosit, ani když se snažím: modlím se ochable, bez ducha a nepozorně; nedokáži udělat víc. Jde-li o věci, které On chce udělit, cítím, že je mám žádat, ano i naléhat a být dotěrná. Ba dokonce zapomenu-li na to, někdo mi to připomíná.
  Rozdíl mezi těmito dvěma způsoby modlitby je tak velký, že nevím, jak jej vysvětlit. Při prvním způsobu je zbytečné, abych se snažila, i když žádám věci, které mi leží na srdci, necítím naléhavost, jakou zakouším při jiných: podobně jako člověk s jazykovou vadou, který chce mluvit, ale nemůže, a mluví-li, pak si uvědomuje, že mu nikdo nerozumí. Naopak při druhém způsobu jsem jako člověk, který má hbitý jazyk a jasnou výslovnost a cítí, jak mu ostatní rádi naslouchají. V prvním případě je to jako prosba v ústní modlitbě, kdežto v druhém se zdá být jednou z těch velkých nazírání, v nichž se Bůh ukazuje tak živě, že si uvědomujeme,    ž e   n á m   n a s l o u c h á,   ž e   h o   t ě š í   n a š e  p r o s b y   a  ŽE  JE  CHCE  VYSLYŠET.  Buď veleben Ten, který nám tolik dává! Ach, můj Bože, co jen dělá člověk, který se pro Tebe nestravuje?
  Kolikrát chceme posuzovat duchovní věci jako světské, spoléhajíce jen na své osobní názory, jež se tak často odchylují od pravdy. Zdá se nám, že je nutno posuzovat svůj duchovní prospěch podle roků, které jsme strávili v nějakém cvičení v modlitbě a téměř si děláme nárok dávat termín Tomu, který uděluje své dary, kdy chce a bez míry, a může dát někomu za šest měsíců víc než jiným za šest let. Myslím si ovšem, že se nezmýlí, kdo dostal od Boha dar rozlišování duchů a dar ryzí pokory, neboť tehdy soudí podle účinků, rozhodnutí a lásky, jakou má člověk: s pomocí světla, které mu Bůh udílí, soudí podle toho, jak kdo pokročil v dokonalosti, jaký načerpal prospěch, a ne podle počtu let. Vždyť se může stát, že někdo dostane víc za půl roku,  než jiný za dvacet let, neboť Pán dává své dary komu chce a kdo se na ně lépe připraví. Příkladem toho jsou dívky, které přicházejí do tohoto domu. Jsou ještě mladé, avšak   SOTVA  SE  JICH  BŮH  DOTKNE  SVOU  MILOSTÍ  A  ZÁROVEŇ  DÁ  TROCHU  SVĚTLA  A  LÁSKY,  sotva   zakusí   ú t ě c h u,  nečekají už na nic víc, ihned  VŠE  OPUSTÍ  A  ZASVĚCUJÍ  SE  JEHO  SLUŽBĚ,  zavřou se navždy do domu bez rent a vůbec se nestarají, co budou jíst. A protože   c í t í,  ŽE  ON  JE  MILUJE,  pohrdají pro Jeho lásku i samotnou svojí existencí, opouštějí všechno, už nechtějí mít svou vůli a ani na to nepomyslí, že by je jednou mohl omrzet tak přísný život a tak důsledná klausura, ale všechny společně se obětují Bohu.
  S jakou radostí uznávám, že mě v tom převyšují! Jak se musím stydět před Bohem! Nedala jsem Mu za tolik let modlitby a stálých dobrodiní to, co dostal od nich za tři měsíce. Avšak On jim umí velkoryse odplácet, a proto jsou velmi spokojené s obětí, kterou pro Něho přinesly.
  Staví-li Pán před nás takové příklady, pak kvůli tomu, abychom poznali, co nám chybí, a přesvědčili se, že   o n y   j s o u   v í c e   s p o j e n y   s   B o h e m,  protože   s e   v í c e   o d l o u č i l y   o d   s v ě t a   než my. PROTO  SE  JEHO  V E L E B N O S T   S   N I M I  TAK   D Ů V Ě R N Ě   S P O J U J E.

  Při pomyšlení, že by se o milostech, kterými mě Bůh zahrnoval, měla dovědět veřejnost, jsem zakoušela takovou trýzeň, že jsem se nedokázala uklidnit; byla bych se raději za živa pohřbila. A tak, když začínala ona usebrání a vytržení s takovou prudkostí, že jsem jim nebyla s to odporovat ani na veřejnosti, byla jsem z toho tak zahanbena, že bych nejraději žádného neviděla. Tato trýzeň mě často sužovala a velmi dlouho. Já myslela, že je to ctnost a pokora, zatímco to bylo pokušení, jak mi to vysvětlil jeden velmi učený řeholník sv.Dominika. Jednou, když mě trápilo právě toto, Pán mi řekl: "Z čeho máš strach? Z toho mohou vzejít jen dvě věci: buď budou reptat proti tobě, nebo budou vzdávat chválu Mně." Tím mi dal pochopit, že kdo mi uvěří, bude chválit Jeho působení, zatímco druzí mne odsoudí bez příčiny, a že v obou případech velmi získám. Ta slova mě náramně potěšila; utěšují mě dosud, když si na ně vzpomenu.

                                             Návštěva pekla

  Už hezky dlouho jsem dostávala tyto milosti a různé jiné a daleko větší, když jsem byla jednoho dne přenesena do pekla, aniž jsem věděla jak. Pochopila jsem, že Bůh mi chtěl dát spatřit místo, které pro mne ďáblové připravili a jež jsem si zasloužila svými hříchy. Bylo to velmi krátké vidění, ale zdá se mi, že na ně nebudu moci zapomenout, i kdybych žila mnoho let. Vchod se mi jevil jako dlouhá a těsná podzemní chodba, podobná nízké, temné a úzké peci; podlaha byla samé páchnoucí bahno plné hnusných plazů. V pozadí byla ve zdi vykopaná jakási dutina jako výklenek a cítila jsem, jak jsem byla do něho zavřena. Co jsem tehdy vytrpěla, přesahuje všechnu lidskou představivost, neboť jsou to věci, jež se nedají popsat!
  Cítila jsem v duši oheň, který neumím popsat, zatímco nesnesitelné bolesti trýznily tělo. Ve svém životě jsem jich zakusila  velmi mnoho; ba ty nejtěžší, jakými může podle lékařů někdo na zemi trpět, neboť všechny mé nervy ztuhly, takže jsem byla celá zkroucená, a to nemluvím o mnoha jiných různého druhu, které mi způsobil zlý duch. Nicméně se nedají ani srovnat s oněmi, zvláště pomyslím-li, že ta  TRÝZEŇ  MĚLA  BÝT  BEZ  KONCE  A  BEZ  JAKÉKOLIV    Ú L E V Y !   Avšak i to bylo ničím proti smrtelnému zápasu duše. Byl to drtivý útlak, úzkost, hluboký smutek,   t a k   ž i v á   a   z o u f a l á   b o l e s t,   že nevím, jak to mám vyjádřit. Říci, že člověk    z a k o u š í    n e u s t á l ý    s m r t e l n ý   z á p a s,  je příliš málo! Neboť aspoň ve smrti je nám vyrván život od jiných, zatímco zde se sama duše trhá na kusy. Ne, nedokáži najít výrazy ani jak vylíčit onen VNITŘNÍ  OHEŇ,  ani jak dát pochopit   z o u f a l s t v í,  jímž vrcholily ty úděsné trýzně. Neviděla jsem, kdo mě trýznil, avšak cítila jsem,  j a k   j s e m   p á l e n a   a   d r á s á n a,  i když daleko horšími mukami byl vnitřní oheň a zoufalství.
  Bylo to morové místo, na němž naděje neposilovala ani tam nebylo, kde si sednout nebo natáhnout; byla jsem zavřena v té díře vyhloubené ve zdi. Její stěny na pohled vzbuzovaly hrůzu a tísnily mě na záda; zdálo se mi, že se udusím. Nebylo tam světlo, nýbrž neproniknutelná temnota. Přesto se však vidělo, když to mohlo působit trýzeň, nedokázala jsem to pochopit.
  Tehdy mi chtěl Bůh ukázat více, avšak při jiném vidění jsem spatřila úděsná muka, mezi nimi i tresty za některé neřesti. Na pohled se zdály mnohem hroznější, ale nenaháněly mi takový strach, neboť jsem je nezakoušela, zatímco ve vidění, o němž mluvím, Pán chtěl, abych zakusila v duchu ona soužení, jako bych je trpěla tělesně. Nevím, jak se to stalo. Bylo to jistě pro velkou dobrotu Pána, který mi chtěl dát spatřit na vlastní oči,odkud mě  v y s v o b o d i l o   j e h o   m i l o s r d e n s t v í !  Slyšet hovořit o pekle, to nic není. Avšak je jisté, že rozjímání o pekelných trestech, o mukách, jež působí ďáblové, nebo čte-li se o tom v knihách, to nemá nic společného se skutečností, neboť je to úplně odlišné, jako obraz a zobrazený předmět. Náš oheň ve srovnání s tím pekelným je nesmírně mírný.
  Zůstala jsem zdrcená děsem, a jsem i nyní, když to píši, i když už od té doby uplynulo šest let. Stává se mi někdy, že během nějakého protivenství nebo nemoci si vzpomenu na ono vidění, a to stačí, aby se mi zdálo nicotné; přesvědčím se, že si naříkám bezdůvodně. Toto byla jedna z největších milostí, které mi Bůh udělil, neboť mi nezměrně pomáhala, abych se nejen nebála životních protivenství a útrap, nýbrž mě povzbuzovala, abych je snášela a děkovala Pánu, že mě vysvobodil z tak hrozných a věčných muk.
  Od té doby, jak říkám, nebylo žádné trápení, které by se mi nezdálo lehké ve srovnání s jediným okamžikem, jaký jsem vytrpěla tam! Na co jsem myslívala? Jak jsem mohla nacházet zalíbení v tom, co by mě přivedlo na ono místo? Buď vždy veleben, můj Bože! Ano, TYS  MĚ  MILOVAL DALEKO  VÍC,  NEŽ  JSEM  SE  MILOVALA  JÁ  SAMA!  A naopak, kolikrát já se jen vzepřela Tvé vůli!
  Z tohoto vidění se ve mně zrodil velký zármutek  NAD  ZTRÁTOU TOLIKA  DUŠÍ,  zvláště   l u t e r á n ú  kteří již svatým křtem byli údy Církve, a měla jsem velikou touhu pracovat pro jejich spásu, takže jsem cítila v sobě ochotu snést tisíc smrtí, jen abych jedinou vysvobodila z oněch hrozných muk. Vidíme-li někoho z našich přátel uprostřed velkých bolestí a zkoušek, zdá se, že sama naše přirozenost nás nutí k soucitu s ním, takže i my spolu s ním zakoušíme utrpení. A nyní,  jak lze  odolat, když vidíme nějakou  DUŠI  ODSOUZENOU  NA  VĚKY  K  NEJVĚTŠÍM  MUKÁM ?  Žádné srdce to nemůže snést, aniž by necítilo trýzeň! Cítíme-li soucit kvůli bolestem tohoto světa, jež konec konců skončí, když ne jinak tedy smrtí, proč máme být lhostejní vůči mukám, jež budou věčná, a vůči velkému počtu duší, které ďábel  každý den strhává s sebou?
  Jsem toho názoru: Tedy já, navzdory svým mnohým ubohostem, jsem něco konala k Boží službě, nedopouštěla jsem se oněch chyb, které svět nepovažuje za nic a snadno je spolkne, snášela jsem těžké nemoci s velkou odevzdaností, již mi Pán dával, nereptala jsem, nepomlouvala jsem bližní, nezdá se mi, že bych někomu přála něco zlého, nebyla jsem ctižádostivá, nezáviděla jsem tak velice, že by to byla urážka Pána, neboť jsem vždy usilovala udržovat se v Boží bázni, přestože jsem byla tak špatná. A PŘECE  JSEM  VIDĚLA  MÍSTO,  KTERÉ  MI  PŘIPRAVILI  ĎÁBLOVÉ! Ano, mé hříchy zasluhovaly větší tresty. Avšak tamty, opakuji, byly náramně hrozné!
  A není tedy snad nebezpečné, spoléhat se na nynější stav svědomí a klidně si odpočívat, zvláště když na každém kroku můžeme upadnout do těžkého hříchu? Pro  lásku  Boží   V Z D A L M E    S E    O D    K A Ž D É   N E B E Z P E Č N É    P Ř Í L E Ž I T O S T I !   Pán nám určitě pomůže, jak to učinil mně. Po tomto vidění, a když mi pak pro svou dobrotu zjevil jiná velká tajemství o slávě, již vyhrazuje vyvoleným, a muka, jež připravuje zavrženým, žhavě jsem toužila konat trochu pokání, abych si zasloužila to dobro a vyhnula se onomu zlu. Byla jsem ochotna utéci i před každou lidskou společností a zcela se odloučit od světa. I když mě to přání dráždilo, nicméně mi přinášelo pokoj a vyrovnanost. Bylo mi jasné, že pochází od Boha. Tak uděloval duši žár, aby strávila vydatnější pokrmy než jen ty, jimiž se živila dosud.
 (Zkrácený výtah z knihy "ŽIVOT" od Terezie z Avily)

                                 JEŠTĚ  O  PEKLE  S  VASSULOU

 Další osoba z dnešní doby, Vassula Ryden, řeckého původu, provdaná ve Švýcarsku ještě žije. I ona se svým andělem navštívila peklo a nedokázala se s tím vyrovnat. Proto prosila za ty odsouzence Ježíše. A co jí na to řekl?
Vassula: "Pane, je mi líto duší, které jsou v pekle; nakonec to byli lidé jako my, byli jedněmi z nás na této zemi. Kdyby bylo možné je nějakým způsobem vyvést z pekla a změnit je."
Ježíš: "Dal jsem jim svobodu vybrat si mezi dobrem a zlem, ale oni dali přednost zlu, přes všechno mé volání a žadonění lásky."
Vassula: "Ale Pane, proč by nemohla být ještě nějaká možnost?"
Ježíš: "Dítě, nechápeš,  ŽE  MĚ  PLNĚ  ODMÍTLI ? Miloval jsem je až do poslední chvíle jejich života. Vedeni Satanem dali přednost jeho následování. Dokonce i po jejich smrti jsem byl před nimi, ale oni dobrovolně bez nejmenšího zaváhání šli za Satanem. Je to výlučně JEJICH ROZHODNUTÍ - N A V Ž D Y   si  zvolili   P E K L O !
  Vassulo, nikdy se nepouštěj mé ruky. My - nás, po celou věčnost. Každá kapka lásky je k něčemu dobrá. Potřebuji lásku, abych zachránil duše od cesty zkázy!"
 ( Z knihy OPRAVDOVÝ ŽIVOT V BOHU od Vassuly Ryden.)

                               /
               Poselství Panny Marie z roku 1968 paní Rose Quatrini:

"Nechť jsou vaše duše čisté a bílé jako sníh. A  POSVĚCUJTE  SE ! (zpovědi a svaté přijímání)  Toto jsou léta pro všechny, kdo se chtějí posvětit. Ve chvíli, kdy kněz obětuje, proste nebeského Otce, aby prostřednictvím svého Syna očistil a posvětil vaši duši a připravil ji pro nebe, neboť časy jsou bolestné!
  Modlete se za všechny!
COPAK NETUŠÍTE, ŽE HODINA SMRTI JE STRAŠNÁ!? ŽE DÉMON DĚLÁ VŠECHNO MOŽNÉ, JEN ABY DUŠI UCHVÁTIL!?
  Odchází-li duše ve hříchu a rozrušena, když předstoupí před Boží tribunál, zbývá už jen oheň, zbývá už jen strašlivá úzkost a duše pláče v beznaději, protože rozsudek je tvrdý, je spravedlivý, je pravda sama!"
 
 

970.                  Poselství Ježíše ze dne 12. listopadu 2013 v 20:30.

           PRVNÍM ZNAMENÍM BUDE RYCHLEJŠÍ OTÁČENÍ ZEMĚ. DRUHÉ ZNAMENÍ SE TÝKÁ SLUNCE,
             BUDE NARŮSTAJÍCÍ HROZBOU, JASNĚJŠÍ A ZAČNE ROTOVAT.

  Má vroucně milovaná dcero,
jak se můj čas blíží, mnozí budou spát, ale ti, kdo jsou požehnáni, s očima otevřenýma mému světlu, poznají znamení. Dostanou také požehnání, aby se připravili a jenom ti, kteří se Mě budou držet, dokážou přestát změny.
  Čím více se blíží den mého slavného příchodu, tím více lidí, kteří říkají, že Boha milují, se bude ode Mne vzdalovat. Dokonce i ti, kteří říkají, že jsou svatí a vyvyšují se v hierarchii mé církve na zemi, nebudou schopní poznat Pravdu. Neuvidí ji, protože budou příliš zaměstnáni vyřizováním různých záležitostí a účastí na obřadech, které Mě budou urážet.
  Prvním znamením bude rychlejší otáčení Země. DRUHÉ  ZNAMENÍ  SE  TÝKÁ  SLUNCE,  BUDE  ROSTOUCÍ  HROZBOU,  JASNĚJŠÍ  A  ZAČNE  ROTOVAT.  Vedle něj uvidíte druhé slunce. POTOM  POČASÍ  PŘIVODÍ  CHVĚNÍ  SVĚTA  A  ZMĚNY  SE  PROJEVÍ  ZNIČENÍM  MNOHA  ČÁSTÍ  ZEMĚ. Tyto tresty – a bude jich mnoho – zbaví lidstvo jeho arogance tak, že duše budou úpěnlivě prosit o Boží milosrdenství. Nic jiného nepohne kamennými srdci těch, kteří vyloučili Boží lásku ze svých životů.
  Hřích lidstva bude rychle narůstat a hřích modlářství natřikrát ovine Zemi. Pohanství, oděné jako královská monarchie, pronikne do mé církve na zemi. Když bezvěrci přijmou mou církev, nebude to k uctívání Boha. Když pohané, ateisté a jiní nevěřící, kteří navenek odmítají Boží existenci, přijmou mou církev, nebude to přede Mnou, Ježíšem Kristem, před nímž pokleknou. Až má církev prohlásí, že vítá všechny, nenechejte se napálit. Nebude to znamenat, že vítají pohany v mé církvi, aby se mohli klanět před mým svatostánkem. Ne, bude to přehlídka modlářství, podnícená hříchem pýchy přede Mnou ke znesvěcení posvátnosti a nejsvětějších svatostánků. Na mé oltáře budou staveny pohanské symboly a od nic netušících shromážděných bude vyžadováno, aby se jim klaněli a přijali své spolubratry a sestry slušně a šlechetně. Všichni budou žádáni, aby zapřeli Pravdu a tak uvítali falešné věřící, kteří pošlapou mé oltáře.   P A K    D O P A D  N E   B O Ž Í   R U K A !
  Války se rozšíří, zemětřesení otřesou čtyřmi kouty světa a hladomor sevře lidstvo a každé ohavné gesto a urážka vůči Bohu vyústí v strašný trest. Když ti, kdo přijmou moje milosrdenství, povedou moji církev – každý démon bude proklínat tyto Boží děti. Na jejich ochranu Bůh zasáhne a běda těm, kteří plivnou do tváře svého Stvořitele.
  Čas nadešel. Ti, kdo Mě proklínají, budou trpět. Ti kdo Mě budou následovat, přežijí toto pronásledování až do dne, kdy přijdu a vezmu je do své milosrdné náruče. A potom jenom ti, kdo zbudou, protože odmítli moji ruku milosrdenství, budou ponecháni šelmě, kterou zbožňovali a u níž hledali potěšení.
  Tak mnoho lidí Mě bude odmítat až do samého konce. Dvě třetiny na mě budou plivat, bojovat s mým zásahem a křičet na Mne všechny možné sprostoty. Jak se ten den více a více blíží, nenávist ke Mně bude viditelná všem. Dokonce i Ti, kteří dělají na svět dojem, že Boha ctí, budou Mě v tichosti proklínat.
  Den, kdy bude podvod šelmy odhalen, aby jej všichni viděli, bude dnem, na který nikdo nezapomene. Protože v ten den, kdy svět spatří podvodníka, antikrista, povstat s mou korunou na hlavě – oděn do červeného roucha – bude dnem, kdy se oheň bude řinout z jeho úst. A jak ta hrůza konečně vyjde najevo,  O B K L O P Í   J E J   O H E Ň   A   V Š I C H N I,   K D O   M U   P Ř Í S A H A L I   V Ě R N O S,   B U D O U   V R Ž E N I   D O   P R O P A S T I.   A pak přijdu, jak jsem vám řekl. Pozvednu svou církev a přivedu svět do jednoty se svatou vůlí mého Otce a konečně zavládne pokoj.
  Vše, co jsem vám pověděl, je pravda. Vše, co se stane, se stane jak jsem vám řekl. Stane se to rychle, neboť i přes můj hněv, vyvolaný pokrytectvím a nevděčností člověka, přicházím jenom ukončit toto utrpení.
  PŘICHÁZÍM,  ABYCH  ZACHRÁNIL  VŠECHNY  HŘÍŠNÍKY,  ALE  MNOZÍ     N E B U D O U   C H T Í T   B Ý T   Z A C H R Á N Ě N I. Buďte silní, moji milovaní  následovníci,   protože  ochráním  všechny   hříšníky,   K T E Ř Í   P Ř I J M O U   M O J I   R U K U   M I L O S R D E N S T V Í   B Ě H E M   V A R O V Á N Í.  A tak všechny Boží děti, věřící i nevěřící budou zahrnuti do tohoto velkého zásahu z nebes. Ale po tomto čase Boží anděl oddělí dobré od zlých.
  Č A S U   J E   M Á L O !
   Váš Ježíš

1158.         Poselství Matky Spásy ze dne 19. června 2014 v 13:48.

                  TYTO ZÁZRAKY SE USKUTEČNÍ V OBDOBÍ TŘÍ LET

  Mé dítě,
zázraky nařízené mým Věčným Otcem budou brzy oznámeny ve všech částech země. Tyto zázraky budou odporovat všemu lidskému uvažování, vědeckému poznání a zkušenosti.  Z E M Ě,   S L U N C E   A   M Ě S Í C   budou reagovat tak, že  VYVOLAJÍ  VELMI  NEOBVYKLOU  PODÍVANOU,   a mnozí poznají, že mohly být provedeny jen Boží rukou. Tyto zázraky se uskuteční v období tří let a stanou se z dobrého důvodu.  MAJÍ   POMOCI    Z A Ž E H N O U T    V Í R U    L I D Í,    aby si uvědomili,  ŽE  VŠECHNO  JE  ŘÍZENO  BOŽÍ  RUKOU.
  Až se člověk dopustí ohavných jednání a skutků, Bůh je může zastavit. Bitva mezi Zlým a Bohem je pro lidi těžce pochopitelná. Stanou-li se křivdy, budou   d o v o l e n y   z  různých  důvodů,  ale  ten  HLAVNÍ  má  příčinu  v  potřebě   O Č I S T Y.  To se může zdát nespravedlivé, ale není na lidech, aby to pochopili, dokud jim nebude dán dar poznání, jenž pochází z Ducha Svatého. Jen   A Ž   B U D O U   D U Š E   O Č I Š T Ě N Y,   začnou chápat, jakým způsobem Bůh pracuje, aby uvedl své děti do stavu, kdy Ho můžou poznat.
  K zázrakům, o nichž mluvím, budou patřit velké Boží činy, mající za následek pohromy, jimž bude zabráněno, což se bude zdát z vědeckého hlediska nemožné. Zahrnou také velká znamení na obloze, pohyb země a barvy související s přírodou.
  Mé spolupůsobení při těchto zázracích uvidíte prostřednictvím znamení, která vložím na místa mých zjevení po celém světě. Nebojte se těchto zázraků, protože jsou darem Boha. Buďte vděční za jeho milost, neboť není tak velkého úkolu, kterého by se nechopil, aby zajistil, že lidská rasa může být probuzena, aby Ho přijala. To je Boží vůle, protože On miluje každého z vás.
   Vaše milovaná Matka Matka Spásy

                                     ZNAMENÍ  POSLEDNÍCH  ČASŮ:

  Sestra Faustyna Kowalská si zapsala v "DENÍČKU" tento vzkaz od Pána Ježíše pro lidstvo:"..mluv světu o Mém milosrdenství, ať pozná veškeré lidstvo Mé bezedné milosrdenství.   JE  TO  ZNAMENÍ  POSLEDNÍCH  ČASŮ.    P O   N Ě M   P Ř I J D E   D E N   S P R A V E D L N O S T I !"