Jdi na obsah Jdi na menu
 


č.83 DVA POKUSY ZNIČIT KATOLICKOU CÍRKEV

                Č.83  DVA  POKUSY  ZNIČIT  KATOLICKOU  CÍRKEV  

                             100.  VÝROČÍ  ZJEVENÍ  VE  FATIMĚ:
         NENÍ  DŮVOD  K  OSLAVÁM,  ALE  K  NÁŘKU  A  K  POKÁNÍ

     Bez ohledu na to, jaký je původ rukopisu, o kterém píše José Maria Zavala ve své knize “El secreto mejor guardado de Fatima”, jeho smysl je možno chápat jako důraznou připomínku autentického obsahu Fatimského poselství. Toto varovné poselství bylo 13. října 1917 potvrzeno velkým slunečním zázrakem. Jeho současným potvrzením je krajně havarijní stav, v jakém se nachází katolická církev 100 let po největším mariánském zjevení v jejích dějinách, a to i přesto, že cílem těchto mariánských zjevení bylo právě tomuto stavu zabránit.
      Všechny dohady a analýzy současného zmatku postrádají tu nejvlastnější podstatu, pokud neberou v úvahu souvislost se selháním církve v důsledku nerespektování fatimského poselství, Jubilejní 100. výročí Fatimy by proto mělo být rokem velkého smutku, hluboké sebekritiky a mimořádného ninivského pokání, protože církev tuto tak velkou milost z rukou a úst Matky Boží tragicky nepřijala, a tím bezpříkladně pošlapala.
     Nepřijala první výzvu a neprovedla zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci přesně podle přání a návodu Matky Boží. Papežové neprovedli toto zasvěcení, protože neměli potřebnou víru a báli se lidí, jakoby neměli na své straně Ženu oděnou sluncem schopnou potřít »všechny hereze na celém světě“. Důsledek: přivedli tak svět do hrozné druhé světové války.
      Tato církev pak navíc nepřijala ani druhou výzvu a neuvedla ve známost ve stanoveném termínu Mariino další poselství a uvrhla tak svět do neštěstí ještě horšího než byla druhá světová válka: Svým falešným revolučním „koncilem“ v hostující režii zapřisáhlých nepřátel Božích a vrahů dala všanc svou odvěkou nauku, obrátila ji naruby a dovolila tak, aby se z celého světa stal dům Satanův, velká Sodoma a Molochovy jatky nevinných dětí, jejichž počty jdou do miliard.
      Papež Wojtla se v postu roku 2000 omlouval nesmyslně za všechno možné i nemožné, ale zapomněl se omluvit za tato dvě neomluvitelná selhání církve, zcela je nechal stranou, jako by se nic nestalo. Mizérie, ve které se nacházíme, by vůbec nebyla myslitelná, kdyby před půl stoletím nepředcházelo ono rafinované aggiornamento, prolomení hrází a bariér, ona koncilní intronizace lží a líbivá nivelizace pravd, sekularizace všeho posvátna, které tak úspěšně a optimisticky inicioval zednáři zvlášť připravený, vyškolený, od nich kardinálským biretem korunovaný a nakonec falešnou svatozáří maskovaný »papa buono« Angelo Roncalli.
     OBA  PŘEDEM  ZAPRODANÍ  KONCILNÍ  PAPEŽOVÉO  se zhostili své role dokonale. Jako věrní a učenliví žáci svých karbonářských instruktorů  VYTVOŘILI  PODMÍNKY  PRO  MISTROVSKOU  PŘESTAVBU  CÍRKEVNÍ  NAUKY  PODLE  SATANSKÉ  ŠABLONY.   Vsugerovali a předali ji církvi ztvárněnou a maskovanou tak atraktivně, že neváhala a svou víru v Boha s nadšením nahradila vírou v člověka a jeho práva a svobody a dodnes otevírá stále více svá okna i dveře všem herezím, sektám a modloslužbám.
     Kdo potřebuje doslova hmatatelný důkaz, ať se vypraví do San Giovanni Rotondo a přesvědčí se na vlastní oči, jaký triumfální monument si zde na důkaz svého úspěchu nad katolickou církví zbudovali zednáři přesně podle svých kabalistických zákonů a symbolů a zvěčnili zde své posvátné hodnoty všech svých 33 stupňů zasvěcení Bachometovi. V tomto rouhavém templu poručil Vatikán instalovat lavice bez klekátek. A co horšího, tato ohavná stavba hyzdí a znesvěcuje hrob svatého P. Pia z Pietrelciny jako pomsta, jakoby chtěl ďábel i po jeho smrti pokračovat v týrání, kterým ho stíhal za života. (viz - stačí samy ilustrace )
       Bližší údaje o těchto skutečnostech jsou již tři roky uloženy na těchto stránkách. Připomeňme si podstatnou skutečnost:
 1. Současný stav církve není náhodný, ale je to výsledek dlouhodobě plánované plíživé a neuvěřitelně zdařilé demolice podle 200 let starého projektu: „Nyní tedy, abychom nám zajistili papeže požadovaných parametrů, je první otázkou jeho vytvarování … sníme o generaci vhodné pro tohoto papeže k vládnutí. Ponechte stranou staré lidi a lidi dospělého věku. Běžte za mládeží, a je-li to možné, dokonce za dětmi ... Zajistíte si pro sebe s minimem nákladů pověst dobrých katolíků a ryzích vlastenců.
     „Tato pověst zajistí našim naukám přístup do středu mladých duchovních a stejně tak i hluboko do klášterů. Za pár let zaujmou tito mladí duchovní, silou věcí samých, všechny posty, vytvoří nejvyšší radu, budou povoláni k volbě papeže, který bude mít vládnout. A tento papež, jako většina jeho současníků, bude nutně více či méně prodchnut italskými a humanistickými principy, které začneme pouštět do oběhu. Je to malé hořčičné semínko, které svěříme zemi, ale slunce spravedlnosti je pozvedne.
     Na cestě, kterou pro své bratry rozprostíráme, se nalézají velké překážky, které musí být přemoženy, těžkosti vícerého druhu, které je třeba zvládnout. Bratři nad nimi zvítězí zkušeností a jasnozřivostí, ale cíl je tak ohromný, že je důležité napnout do větru všechny plachty, abychom jej dosáhli. Jestliže chcete revolucionizovat Itálii, hledejte papeže, jehož portrét jsme vám právě načrtli. Jestliže si přejete ustavit vládu vyvolených na trůně babylonské děvky, nechte duchovní pochodovat pod vaším praporem, a nechte je vždy věřit, že pochodují pod praporem apoštolských klíčů. Zamýšlíte-li nechat zmizet poslední stopu tyranů a utlačovatelů, nastražte své sítě jako Šimon Bar-Jona, nastražte je do sakristií, seminářů a klášterů spíše než na mořské dno, a pokud nebudete spěchat, slibujeme vám, že váš úlovek bude mnohem podivuhodnější než jeho. Rybář ryb se stal rybářem lidí, vy přivedete přátele k apoštolskému stolci. Budete mít revoluci šířenou v tiáře a pluviálu, pochodující s křížem a praporem, revoluci, která bude potřebovat jen trochu pobídnout, aby zažehla požár ve čtyřech koutech světa.“
      2. Dočtete se zde také o onom velkém a rozhodujícím úlovku:  Jean-Gaston Bardet napsal r. 1954 Roncallimu, navštěvoval ho v Benátkách a několikrát mu opakoval, že se stane papežem. Předpovídá mu, že jeho pontifikát bude poznamenán zaváděním velkých reforem. A že bude mít jméno Jan. Existují jiné náznaky, že i samotné svolání koncilu je rozhodnutí masonerie. RAI-3 v roce 2003 referuje o zprávě, kterou 1954 vyslanec Giorgio Maneli podává ministru Piccionimu, ve které označuje Roncalliho za žádoucího kandidáta na papežský stolec. Má být jako Jan Křtitel předchůdcem Montiniho. Ekumenická aktivita velvyslnce Roncalliho na Východě mu otevřela mnoho dveří jako nunciovi v Paříži a dále až na papežský stolec, aby jako „papa buono" zavedl svobodu svědomí podle massonského pojetí. (Arai Daniele: Enigma Roncalli)
     Bellegrandi ve své knize Nichitaroncalli líčí, co ve Vatikánu viděl a slyšel. Tak např. krátce před konkláve v září 1958 zažil následující rozhovor: „Seděl jsem v autě s osobou, o níž mi bylo známo, že je vysokou zednářskou autoritou s kontakty ve Vatikánu. Dotyčný mi řekl: ‚Příštím papežem nebude Siri, jak se v jistých římských kruzích šušká, protože to je příliš autoritativní kardinál. Bude zvolen smířlivý kardinál. Ten je již vybrán, jde o benátského patriarchu Roncalliho.‘ Udiveně jsem se zeptal: ‚Vybrán? A kým?‘ – ‚Našimi bratry v konkláve.‘ – ‚V konkláve že jsou zednáři?‘ – ‚Ale jistě. Církev je v našich rukou.‘ – ‚A kdo potom tedy skutečně vládne Církvi?,‘ tázal jsem se. Po krátké odmlce mi dotyčný odpověděl: ‚Nikdo nedokáže říci, kde se nachází skutečná hlava; ta je skrytá.‘
     Roncalli měl zásadu: Rozvíjet jen to, co spojuje, navzdory tomu, co rozděluje. Stal se vyvolencem revolucionářů. Posláním kléru bude nyní diskreditovat minulou církev ve prospěch „přepokorných a předobrotivých pastýřů“. Roncalli nepřipojil svůj podpis k podpoře svátku P. Marie Královny a encykliky Pia XII. Ad coeli Reginam. Zval k sobě bez rozdílu protestanty, muslimy a židy ve jménu indiferentismu bez hranic. Stýká se se zednáři Fisherem z anglikánské církve a pravoslavným patriarchou Athenagorem. Každý čtvrtek večer se nuncius a budoucí „papež Jan“ večer účastnil v civilu zasedání lóže.
     Chlubil se Andreottimu, jak se všechny tyto ideje uskutečnily v koncilu; je to ryze masonský koncept: všechny víry a ideologie je možno smísit do ideje univerzálního bratrství. Již v Turecku napsal o Letnicích: Ježíš přišel zbourat bariéry. Musím říct, že ve světle evangelia a katolického principu je to idea falešná. Ale Ježíš zemřel, aby vyhlásil univerzální bratrství. Bratrství bez otce je bratrství typicky masonské a to je ono bratrství Nostra aetate. Lóže toužebně očekávaly Roncalliho a Montiniho koncil. Je vedlejší, zda byl Roncalli členem lóže, nebo ne. Jeho ovoce je vysloveně zednářské, je to bratrství Francouzské revoluce zafixované v OSN.
     Celá řada francouzských a italských zednářských velmistrů potvrdila zcela evidentně velkou vstřícnost budoucího Jana XXIII. Revue Franc-maçons »Humanisme« referuje o setkáních nuncia Roncalliho s Alexandrem Chevalierem, který inicioval a navrhoval v intenzivních tajných setkáních vhodné změny kanonického práva a další „sametové“ kroky. Tento velmistr byl osobně pozván na korunovaci Jana XXIII. Podle všech náznaků pařeništěm II.VK byla francouzská lóže L´Etoile Polaire. Neobvyklé jméno, které si zvolil, mnohé překvapilo, ale jeho skrytá logika vyplývala z poslání připravit jako Jan Křtitel cestu pro Montiniho a pro „aggiornamento“. Montini jako Pavel VI. měl realizovat podlý přesun od pravého náboženství k triumfálnímu humanismu.
    Když Roncalli dostal do rukou Fatimské poselství, co jiného mohl prohlásit, než že: "TO SE MÉHO PONTIFIKÁTU NETÝKÁ."
Aby to „neprasklo“, bylo nutno odklidit toto poselství a odklidit také jeho svědkyni a nositelku a zahájit dlouhodobou komedii s její falešnou náhražkou.
    Všechny následující ďáblem připravené pletichy a zvraty ve viditelné církvi se pak nutně odrážejí v tragicky se stupňujícím absurdním vývoji tohoto světa.
          -vu-

                            PRVNÍ  POKUS:  PAPEŽ  PAVEL  VI.

                                           PŘÍLOHA  DOPISU:
          Seznam faktů a slov z „trilogie“ Dona Villy o PAPEŽI PAVLU VI.,
          KTERÝ  CHTĚL  ZNIČIT  KATOLICKOU  CÍRKEV (zkráceno)

                             PAVEL VI. A DVOJÍ ČERNÁ MŠE
       Volba kardinála Montiniho na papežský stolec (21. června 1963) se uskutečnila na intervenci několika reprezentantů Alta Massoneria Ebraica B’nai B’rith.  29. června 1963, osm dnů po volbě Pavla VI., byla slavena v Capella Paolina ve Vatikánu a v kapli Charlestone (Jižní Karolina) dvojí černá mše s intronizací Lucifera v samém srdci katolicismu. Na závěr této svatokrádežné mše účastníci přísahali, že budou dobrovolným nástrojem, spolupracovníky a zakladateli „Domu Člověka na zemi“; budou formovat „Novou éru Člověka“; zřídí na světě „Univerzální církev Člověka“.

          CO  NÁSLEDOVALO  V  15  LETECH  JEHO  PONTIFIKÁTU:
       Od své cesty do Svaté země v roce 1964 začal Pavel VI. nosit EFOD, symbol popírající božství Ježíše Krista.
V roce 1964 za přítomnosti 2000 biskupů odložil na oltář definitivně tiáru, ZŘEKL  SE  TAK  TROJÍ  PAPEŽSKÉ  MOCI   a  dal najevo, že nechce dále církev řídit.  zavedl nové křesťanství sňaté z kříže;
    -nahradil „kult Boha“ „kultem Člověka, nadpřirozené prvenstvím přirozeného  a  časného;
   -nahradil prvenství „Božího zákona“ „prvenstvím svědomí“;
     -nahradil prvenství „Království Božího“ a „věčného života“ prvenstvím „světa“, „míru“ a „ráje na zemi“;
   - učinil z Krista „osvoboditele“ nikoliv od hříchu, ale od utrpení a zotročení;
     - vynalezl evangelium smíšené s „Chartou lidských práv“ a dal je do služeb „sociální spravedlnosti“;
   -redukoval evangelizaci z nadpřirozeného hlásání na „dialog“, který nesměřuje k obrácení;
     - vynalezl křesťanství, které zbožňuje člověka a vyhlašuje „náboženskou svobodu“ za absolutní právo člověka.
Na falešné lásce k člověku založil své Náboženství Člověka: „Musíme zajistit pro cestu církve nový způsob myšlení, chtění a chování“;  „Náboženství se musí renovovat“; „Už nejde o to přitahovat duše a budit jejich zájem o „vyšší věci“;
„NEPRACUJEME  PRO  CÍRKEV,  ALE  PRO  LIDSTVO“;
„Náš Humanismus se stane křesťanstvím a naše křesťanství se stane teocentrickým tak, abychom mohli říct: k tomu, abychom poznali Boha, musíme poznat člověka!“;
       „Člověk se nám zjevuje jako gigant. Jeví se nám božsky. Zjevuje se nám jako božský nikoliv však v sobě, ale v principu svého určení. Sláva člověku, sláva jeho důstojnosti, jeho duchu, jeho životu“! Sláva člověku, sláva jeho myšlení! Sláva vědě!... Sláva člověku, Králi země, nyní také Knížeti nebes“ (po letu člověka na Měsíc!)

                          7. prosince 1965 pronesl před koncilním shromážděním projev, kterým vyhlásil KULT ČLOVĚKA:
     „Abychom poznali Boha, musíme poznat člověka. Všechno naukové bohatství koncilu směřuje jen k jediné věci: sloužit člověku“.
     „Náboženství Boha, který se stal člověkem, se setkalo s náboženstvím  ČLOVĚKA,  KTERÝ  SE  STAL  BOHEM.  Nemáme již žádný jiný kult, MÁME KULT ČLOVĚKA!“
                                      PAVEL  VI.  JAKO  ZEDNÁŘ:
       Mons. Montini řekl P. Felixi A. Morlionovi, OP: „Nepomine ani jedna generace a mezi dvěma společnostmi (církví a zednářstvím) bude uzavřen mír".
       20. března 1965 přijal Pavel VI. vedoucí činitele „Rotary Clubu“, zednářské organizace, a řekl jim: „Forma sdružení této parazednářské organizace je dobrá, a protože je dobrá její metoda, budou dobré také její cíle“.
     Roku 1965 přijal Pavel VI. ve Vatikánu Velmistra lóže P2 Licio Gelliho a udělil mu „Rád Rytíře svatého papeže Silvestra“.
K pohřbu velmistra Paláce Giustinianiu Giordana Gamberiniho napsal Pavel VI. promluvu, která byla zveřejněna v La Rivista Massonica. Tohoto velmistra Velké lóže Orientu Itálie , jednoho ze zakladatelů a biskupa „Gnostické církve“, což je pokračování satanské církve založené 1888 ve Francii, chtěl mít Pavel VI. ve Výboru pro jednotnou bibli. Hrabě Léon Poncins prohlásil, že „ s Pavlem VI, zednářství dosáhlo vítězství“
     Vysoký hodnostář Marsaudon o Montinim prohlásil:„ Můžeme mluvit o skutečné revoluci, která vzešla z našich zednářských lóží a rozrostla se velkolepě až nad baziliku Svatého Petra.“
Pavel VI. zrušil cenzuru týkající se zednářství, takže velmistr Lino Salvini mohl prohlásit: „Naše vztahy s Vatikánem jsou velmi dobré!“
Za pontifikátu Pavla VI. PROŠLY  V  ITALSKÉM  PARLAMENTU  ZEDNÁŘSKÉ  ZÁKONY  O  POTRATU,  ROZVODU  A  ODLOUČENÍ  CÍRKVE  OD  STÁTU, O DEGRADACI  SEMINÁŘŮ  A  ŘEHOLNÍCH  SPOLEČNOSTÍ.
     Při návštěvě OSNvstoupil také do zednářské meditační svatyně, kde je „oltář Boha bez tváře“.
Svou berlu a prsten daroval Pavel VI. buddhistovi a zednáři U´Thantovi, sekretáři OSN.
23. března 1966 vložil Pavel VI. dr. Ramseyovi, laikovi a zednáři na prst „nový prsten smíru“ a udělil spolu s ním přítomným požehnání.
      V roce 1971 přijal na zvláštní audienci členy zednářské lóže B´nai Brith a oslovil je „ Moji drazí přátelé!.Podle expertů byl zasvěcen právě v této lóži.Potvrzuje to vysoký mexický velmistr Carlos Vasques Rangel, podle kterého byl zde zasvěcen i kardinál Roncalli.
                            PAVEL VI. A KOMUNISMUS
        V letech druhé světové války Don Battista Montini pracoval pro vojenskou výzvědnou službu Office of Strategic Services (OSS) - předchůdce dnešní CIA - a současně pro špionáž britskou a sovětskou tajnou službu a přenášel informace, které sloužily spojencům pro stanovení strategických cílů při bombardování.
        Montini udržoval tajné styky s komunisty, a to i přes oficiální přísně antikomunistický postoj papežů Pia XI. a Pia XII. V roce 1938 měl přísně důvěrná setkání s komunisty Ambrogio Doninim a Emilio Serenim. V roce 1977 udržoval kontakty s Palmiro Togliattim a od roku 1945 s Eugenio Reale.
        V roce 1954 obdržel Pius XII. od plukovníka Arnaulda důkazy o tom, že Mons. MONTINI  ZRADIL  SOVĚTŮM  TAJEMSTVÍ, KTERÁ  ZCIZIL  NA  STÁTNÍM  SEKRETARIÁTĚ.  V archivu kardinála Tissernata byly „dopisy“, kterými  MONTINI  OZNÁMIL   K.G.B.  JMÉNA  A  MÍSTA  POBYTU  KNĚŽÍ,   kteří vykonávali tajně kněžskou službu mezi pronásledovanými věřícími komunistických zemí. V tomto archivu bylo také marxistické „krédo“ Mons. Montiniho.
         V roce 1954 odhalil Pius XII., že Mons. Montini mu zatajil všechny negativní zprávy týkající se schizmatu čínských biskupů.
        V roce 1954 shromažďoval Montini v Miláně kolem sebe druhy liberálního smýšlení, komunisty, socialisty, anarchisty, mafiány, umělce a literáty z tzv. „avantgardy“.
        Pavel VI. naopak otevřel církev „dialogu“ a spolupráci s komunisty. Jeho zrada se projevila odvoláním kardinála Mindszentyho, kterému zakázal publikovat své paměti.
        Pavel VI. měl setkání s Gromykem, Podgorným a dlouhé tajné porady s Mons. Nicodemem, leningradským arcibiskupem, který byl vysoce postaveným tajným komunistickým agentem.  Vyšlo najevo, že Berlinguer, tajemník komunistické strany, byl tajným diplomatickým agentem Pavla VI. u hanojské vlády.  Ve svém apelu k Číně vyjádřil Pavel VI. svou radost z vyhlášení čínské kulturní revoluce.
       Za pontifikátu Pavla VI. se uskutečnila zrada na osobě kardinála Mindszentyho, kardinála Slipyje (viz) a dalších milionů věřících, obětí komunismu zvláště v Maďarsku, Československu, Jižním Vietnamu, Angole, Mozambiku a Ugandě...
„Umlčená církev“ byla zločinem vůči těm, kteří položili život jako svědkové a obránci Ježíše Krista!
       Kardinál Slipyj po desetiletích strávených v sovětských pracovních lágrech byl z rozhodnutí Pavla VI. po příchodu do Vatikánu vsazen do vězení, jak mi sám osobně vyprávěl: „V každém okamžiku mám v paměti zapsánu dobu, kterou jsem prožil v sovětských lágrech včetně svého odsouzení k smrti; ale za zdmi Vatikánu jsem pak prožil mnohem horší chvíle.“
         Pavel VI. odvolal maďarského primase kardinála Mindszentyho, protože nechtěl přijmout dialog s komunismem. Při mém setkání s ním ve Vídni mi kardinál řekl: „Věřte mi, Pavel VI.  VYDAL  CELÉ  KŘESŤANSKÉ  ZEMĚ  DO  RUKOU  KOMUNISTŮ,... ale pravou církví je církev naše, odsouzená do katakomb.“
        Komunistická náklonnost Pavla VI. vynesla Itálii volební vítěství komunismu. Jeho „Ostpolitik“ mířila k rozhodnému sblížení s bolševickým Ruskem.  Jeho encyklika Populorum progressio (26. března 1967) je pročichlá marxismem, protože jeho „spravedlnost“ je totožná s „rovností“ a  SLEDUJE  SPOJENÍ  VŠECH  NÁBOŽENSTVÍ.

                                 PAVEL VI. JAKO HOMOSEXUÁL
           Svědkové homosexuality Pavla VI. jsou:  Spisovatel a homosexuál Robin Bryans, který líčí homosexuální styky mezi Mons. Montinim a Hoghem Montgomerym. Bývalý velvyslanec a homosexuál Roger Peyrefitte,(viz)  který vyprávěl o homosexualitě Pavla VI., uvedl, že jako milánský arcibiskup chodil do domu určeného k stykům s chlapci ad hoc. Abbé Georges de Nantes shromáždil obvinění z homosexuality Pavla VI. a uvádí řadu příslušných pramenů a důkazů.
       Spisovatel Franco Bellgrandi uvádí tato fakta:
Sověti vydírali Montiniho, aby jim sděloval jména kněží tajně vysílaných za železnou oponu;
Popisuje proces „homosexuální kolonizace“ pod královstvím Montiniho; Montini jako arcibiskup byl v noci zadržen policí v civilním oblečení v pochybné společnosti; Montiniho miláček měl povolení kdykoliv vstoupit či odejít z papežova bytu a byl spatřován i uprostřed noci.
Pavel VI. byl kvůli homosexualitě také vydírán zednáři, kteří si chtěli opatřit POVOLENÍ  K  POHŘBU  ŽEHEM.
Kardinál Pietro Palazzini měl  SLOŽKU  S  MNOŽSTVÍM  DOKUMENTŮ,  KTERÉ  jednoznačně  DOKLÁDALY  PROTIPŘIROZENOU  NEŘEST  Pavla VI.
        Homosexualita Pavla VI. byla nástrojem paradigmatu, který se zahnízdil v církvi v USA jako tzv.  „Homosexuální kolektiv“. Mezi jeho členy patřili: kardinál Joseph Bernardin, kardinál Terence James Cooke, kardinál John Wright, arcibiskup Rembert George Weakland, biskup James S. Rausch, biskup George Henry Gutfoyle, biskup Francis Mugavero, biskup Joseph Hubert Hart, biskup Howard James Hubbart...
                             PAVEL VI. A JEHO PONTIFIKÁT
         Pavel VI. byl papež, kterého není možno zbavit hlavní odpovědnosti za všechnu autodestrukci církve za jeho pontifikátu.
Destrukční působení pontifikátu Pavla VI. je možno vyčíslit následovně:
    - destrukce posvátného Oficia jakožto strážce pravověrnosti;
      - zrušení protimodernistické přísahy;
    - potlačení Indexu, který zakazoval četbu knih škodlivých víře;
      - skandální pasivita vůči holandskému schizmatu;
    - autorizace italského vydání holandského katechismu;
      - rozvrat pokladu liturgie;
    - zavedení luteranizovaného mešního obřadu;
      - veřejné pocty Lutherovi;
    - potlačování encyklik, které odsoudily komunismus, modernismus a zednářství;
      - zkáza řeholního a duchovního života;
    - soustavné jmenování progresivních nebo liberálních biskupů na uvolněné stolce celého katolického světa;
Pavel VI. nahradil „náboženství“ principem jednoty mezi lidmi, a „svobodou“.
S Pavlem VI. a II. vatikánským koncilem vstoupila do církve rozpolcenost i mezi hierarchií, takže máme před sebou nikoliv jednu, ale dvojí církev: církev Kristovu a  UNIVERZÁLNÍ  CÍRKEV  ČLOVĚKA   inspirovanou Satanem.      
     Pavel VI. učinil svým důvěrníkem Michela Sindona, který spravoval finance sicilské mafie, lóže P2 a CIA. (viz)
Pavel VI. vydal rozhodnutí o povinné demisi biskupů od 75 let a členů konkláve od 80 let pro kardinály.
     Pavel VI. odstranil mnohé formy veřejných pobožností. Nikdo ho nikdy neviděl při modlitbě. Dokonce ani ve Fatimě není svědka, který by ho viděl modlit se Ave Maria.
    Totéž je možno říci o mravech a obyčejích. Za jeho pontifikátu se rozmnožily sňatky kněží s jeho souhlasem. Pavel VI. zavedl rozvod při vzájemném souhlasu.
    Pavel VI. neodsoudil holandský katechismus a chtěl tento jed rozšířit v celé církvi.
     Sám Pavel VI. zařídil úplnou laicizaci tisíců kněží řádně vysvěcených, kteří obdrželi dispens „pro gratia“.
Pavel VI. oslabil kněžství zavedením trvalého jáhenství necelibátních mužů a přijetím „laických služebníků a lektorů“ a otevřel brány  LAICKÉMU  ROZDĚLOVÁNÍ  SVATÉHO  PŘIJÍMÁNÍ.
     Pavel VI. trpěl u kněží odložení taláru a nošení občanského oděvu.
Pavel VI. zrušil nižší kněžská svěcení, tonzuru a subdiakonát; dovoloval „koncelebraci“ anglikánským pastorům; pokoušel se potlačit některé formy klauzurního života; POVOLIL  PŘIJÍMÁNÍ  NA  RUKU  a podávání přijímání ženám v minisukních.
     Pavel VI. odstranil latinu v liturgii, zavedl národní jazyky a dokonce dialekty. ZNIČIL  POSVÁTNOU  HUDBU  a dovolil dokonce „tam tam“ a rock. Přivedl před oltáře kytary,  OBRÁTIL  OLTÁŘE  PODLE  PROTESTANTSKÉHO  OBYČEJE,   v rozporu s Humanae generis  DEMONTOVAL  DOGMATA,  ZAMLŽIL  SVÁTOSTI  I  PŘIKÁZÁNÍ,  žehnal „letničním církvím“, které tančily a pokřikovaly v chrámu Svatého Petra.
     Pavel VI. svými „aggiornamenty“ a přizpůsobováním světu vyprázdnil semináře a řeholní noviciáty; dal církvi pohoršující kněze a levičáky, ponížil tajemství kříže na pouhý humanismus, potlačil mnoho závazných svátků,  POTLAČIL  POSTNÍ  DNY  A  PŮST  OD  MASA  V  PÁTEK;  vydal dekret o smíšeném manželství, aniž by byl požadován katolický křest dětí.
     Pavel VI. poslal kardinála Willebrandta jako svého legáta na luteránské shromáždění v Evianu,  ABY  ZDE  PRONESL  OSLAVNOU  ŘEČ  O  LUTHEROVI.
    Pavel VI. MĚL  ZÁLIBU  V  NIČENÍ  KATOLICKÉHO  CHARAKTERU  STÁTŮ,  jako byla Itálie a Španělsko atd.
Pavel VI. pro svou pýchu, svůj senzualismus, materialismus a laicismus neučinil nic seriózního a závazného pro obnovu křesťanské Evropy, která křesťanství ztrácela.
     Pavel VI. zrušil exkomunikaci  a  NAŘÍDIL, ABY  SE  O  EXKOMUNIKACI  VŮBEC  NEMLUVILO.
     Pavel VI. který sám postrádal jakoukoliv teologickou formaci a  POSTRÁDAL  TAKÉ  NADPŘIROZENÉHO  DUCHA  A  VE  II. VATIKÁNSKÉM  KONCILU  ZMĚNIL  A  ZPROFANOVAL  CELÉ  KATOLICKÉ  NÁBOŽENSTVÍ.
    Pavel VI. Instrukcí Memoriale Domini autorizoval biskupské konference povolit podávat svaté přijímání do ruky. TO  JE  SVATOKRÁDEŽNÉ  GESTO!
    Pavel VI. instrukcí Fidei custosautorizoval laiky k podávání svatého přijímání, a to proti způsobu, jaký Ježíš vyhradil biskupům a kněžím.
    Pavel VI. zatím co se přátelil s disidenty, heretiky, světáky, odbojníky, bezvěrci a členy všech náboženství,  CHOVAL  TRVALÉ  A  NEOBLOMNÉ  NEPŘÁTELSTVÍ  VŮČI  OBRÁNCŮM  KATOLICKÉ  VÍRY.
     Pavel VI. pod záminkou agiornamenta , také naukového,  OTEVŘEL  BRÁNY  VŠEM  DRUHŮM  BLUDŮ.

                               PAVEL VI. A JEHO NOVÁ CÍRKEV
       Novou církev Pavla VI. je možno charakterizovat v těchto termínech:
- měla se změnit ve svém pravém a hlubokém pojetí;
  - měla nahradit „učte“ „dialogem“;
- měla být osvobozena od dogmat;
  - měla se stát „Církví Člověka“;
- měla se naučit novému způsobu modlitby;
  - měla mít novou liturgii;
- měla být odkřesťanštěna, aby se „osvobodila“ od své minulosti;
  - měla přijmout prvenství sekularizace a nikoliv náboženství;
- měla nahradit „philosophia perennis“ jinou „revoluční filozofií“;
  - měla se otevřít světu a všem falešným náboženstvím, nevěřícím a ateistům;
- měla přijmout ekumenický synkretismus založený na moderní filozofii;
  - měla se stát přirozeným antináboženstvím;
- měla opustit nadpřirozeno a zavést „prosté náboženské chování“;
  - měla posloužit vytvoření k „Novus Ordo Seclorum“ podle zednářů;
- měla se protestantizovat a podporovat vznik „Univerzální církve Člověka“;
       Pavel VI. v roce 1963 prohlásil: Nesmíme se divit, že po dvaceti staletích ...pravý, hluboký a úplný koncept církve, kterou založil Ježíš... potřebuje, aby byl ještě více upřesněn“.
       Ve své encyklice Ecclesiam suam napsal: „Církev se stává ‚dialogem‘ a tento ‚dialog‘ musí charakterizovat „Nový katolický úkol“. Chtěl ji otevřít všem náboženstvím a všem ideologiím světa, aby se staly jejími spolupracovníky při její vlastní sebedestrukci,  ABY  JI  MOHLO  NAHRADIT  SATANSKÉ  "NÁBOŽENSTVÍ  ČLOVĚKA"
       Pavel VI. zaváděl v církvi nový způsob modlitby, „novou liturgii“, „nové chování vůči světu“, nový vztah k „bratřím jiných církví a křesťanských vyznání, ke „starším bratřím židům“; k nekřesťanům; k nevěřícím...
Pavel VI. chtěl protestantizovat církev, aby ji rozpustil v zednářské „Super – Univerzální - Církvi, totiž v syntetickém náboženství O.S.N. - Organizace Spojených Náboženství.
       Pavel VI. prováděl politiku „nezasahování“, aby se vyhnul své povinnosti zabránit sebedestrukci církve, kterou on sám vedl k tomu, aby se dala do služeb Lidstva a aby došlo ke smíření všech vyznání a všech kultů v jednom Univerzálním náboženství.

                                    PAVEL VI. A JEHO MŠE
        Pavel VI. zastával názor, že dogmatická církev by byla největší překážkou pro ekumenismus, protože Kristem zjevená „pravda“ byla překážkou pro založení jednoty v Pravdě a jednoty všech náboženství.
        Pavel VI. konstitucí Missale Romanum a pak Novus Ordo Missae z 3. dubna 1969 nahradil Římský ritus mše svaté svou „Novou mší“, převážně z protestantského materiálu.
       „Mše“ Pavla VI. je záměrné zničení pojetí a vnitřní hodnoty eucharistické oběti, reálné přítomnosti a svátostného kněžství. Tedy zničení všech podstatných dogmatických hodnot mše svaté.
       Ekumenická mše Pavla VI. desakralizuje svaté přijímání přijímáním ve stoje na ruku a rozdělováním laiky; narušuje „smírnou oběť“ „Božího lidu“ ritem, inspirovaným zednářským synkretickým ekumenismem, který z kněze činí „předsedajícího“.
        Mši Pavla VI. ostře napadli kardinálové Ottaviani a Bacci, protože se vzdálila ohromujícím způsobem ode všech detailů katolické teologie mše svaté. Pavel VI. BYL  NUCEN  ZMĚNIT  SVOU  HERETICKOU  DEFINICI  MŠE  SVATÉ,   ale v „nové definici“ přidal jen ubohý detail „Sanctum Sacrificium“, aniž by změnil ostatní obsah liturgického textu.
        Svou Novou mší realizoval tytéž bludy, které odsoudil „synod v Pistoi“ svolaný proti jansenistům.
Tím, že zrušil „nižší svěcení“ a „subdiakonát“, jak to již dříve uskutečnil Luther a protestanti.
                             PAVEL VI. PROTI MARIÁNSKÉ ÚCTĚ
        Montini neměl „mariánskou citlivost“: neúčastnil se tradičních mariánských slavností, korunovací a poutí do Lorety, neúčastnil se veřejné modlitby svatého růžence. Pavel VI. se dokonce pokoušel  OMEZOVAT  MARIÁNSKOU  ÚCTU,  aby se zavděčil protestantům.
        V Miláně řekl: „Návrh nového titulu, totiž titulu Prostřednice (všech milostí), se mi jeví jako nevhodný a dokonce škodlivý...“. „Zavedení takového titulu neodpovídá pravé zbožnosti“.

                                    RAKEV PAVLA VI.
Na rakvi Pavla VI. nebyl žádný křesťanský symbol, ani jednoduchý kříž.                                        
 A  TAKOVÉHO  PAPEŽE  SI  CÍRKEV  POSTAVILA  NA  OLTÁŘ  A  NIKDO  NEPROTESTOVAL???

 POKONCILNÍ  DŮSLEDKY  PONTIFIKÁTU  "SVATÉHO"  PAPEŽE  PAVLA VI.
                                   HOLANDSKÝ  KATECHISMUS
                         Špatný strom nemůže nést dobré ovoce

                            Holandský katechismus s jeho důsledky
     Velká část historiků zaznamenala v letech 1967 - 1968 v USA a v Evropě revoluci mládeže proti některým tradičním hodnotám. Ve vlně vzpoury, která měla přinést „zdání moci“, byly bourány sociální a hierarchické vztahy ve společnosti, která se odpoutávala od konzervativních systémů, které údajně nedrží krok s dobou. Tato vzpoura vyvolala nejdříve euforii, která přerostla do chaotické rebelie, která bourala řádné mravní struktury a nahrazovala je pseudohodnotami, které pouze rozleptaly etickou základnu společnosti.   
                                                Mutatis mutandis
      Ve stejném období také katolickou církev zachvátil analogický, i když omezenější proces, který našel velký ohlas u tzv. „holandských teologů“ a v jejich katechismu, který otevíral nové horizonty a současně měl katastrofální důsledky v katolické společnosti. Ještě dnes fenomén Holandského katechismu jako přímého důsledku II. vatikánského koncilu vyvolává rozporné reakce, které u katolíků na celém světě sahají od plného souhlasu až k hluboké hrůze. Ti, kteří dlouho pokládali II. vatikánský koncil za pouhou trampolínu pro odstartování radikální změny ve vedení církve, spatřují v holandské zkušenosti jiskru, která mohla  vyvolat celosvětový proces takové radikální změny, zatímco pravověrní katolíci spatřují v holandských událostech něco podobného jako druhou reformaci.
     Je nesporné, že výsledek „vlny obnovy“ byl pro holandskou společnost neštěstím. V roce 1950 mělo Nizozemí ze všech evropských katolických zemí nejvyšší poměr kněží a řeholníků na počet katolických věřících, účast na nedělních bohoslužbách byla největší na světě vůbec (ještě v roce 1967 to bylo 63 - 84%) a misijní úsilí před II. vatikánským koncilem nemělo obdoby: 2% světových katolíků vysílalo do misií 11% misijních kněží. V 50. letech měli katolíci své noviny, rozhlas a televizi, časopisy, univerzitu, školy, 97% dospělých katolíků odebíralo katolická periodika. Avšak 10 - 15 let po vydání Holandského katechismu se situace radikálně změnila. Právě tato církev, dosud tak konsolidovaná, během pouhých dvou generací absorbovala více než jinde sekularizační tendence, které se po II. vatikánském koncilu rozšířily po světě.
     Z 318 ročních kněžských svěcení v roce 1960 zbylo v roce 1977 pouhých 16 (mnohem méně než v sousední Belgii a Západním Německu). Účast na bohoslužbách nedosahovala ani 20% katolíků. V letech 1968 - 1984 klášterní život opustilo 4300 řeholníků a řeholnic a odešlo na 2000 diecézních kněží (to přestavuje trojnásobek celosvětového průměru).
      Od roku 1980 setrvává holandská církev ve faktickém rozkolu s papežstvím a Vatikánem, především vzhledem neskrývanému nepřátelství a pohrdání velké části těch, kteří jsou formálně katolíky, ale odmítají v širokém rozsahu katolickou nauku a magisterium, což platí i o velké části zbylého kléru.
     Z čeho pochází tento pustošivý fenomén a narušení katolické identity v nizozemské oblasti? Po druhé světové válce nastoupil v této zemi drastický vzestup životní úrovně a právě katolíci se stali se vlivem různých okolností předními uživateli hmotného růstu. Tento blahobyt narušil vztahy mezi generacemi a probudil v mládeži pocit úplné autonomie. Jako výsledek těchto změn vznikla v Nizozemí nová zámožná třída katolíků, která se otevřela materialistické mentalitě. A té se přizpůsobilo všechno včetně církve. Progresivně sílila emancipace ode všeho „starého“ a s tím se zrodila i touha po „nové církvi“. V 60. letech holandská média a s nimi i média katolická začala činit nátlak na členy církve, aby vytvářeli „alternativní životní styl“ s takovými požadavky, jako jsou antikoncepce, eutanazie, homosexualita a dobrovolné potraty.
      Holandská církev tak byla vystavena „masové vnitřní sekularizaci“: velká část holanských katolíků nedělala nic jiného, než že bourala svou loajalitu vůči papeži a přikláněla se k místním ideologům.  Během 60. letech a především po koncilu katolický tisk, rádio, televize a tisíce nejrůznějších organizací se staly hlasateli nové náboženské ideologie a vzniklo asi 15 000 skupin, které začaly zpochybňovat kdejaký náboženský argument, včetně Kristova zmrtvýchvstání, kněžství, papežství a eucharistie.
      Vtělením této nové velmi populární tendence se stal tzv. Holanský katechismus, publikovaný v roce 1966 s velkým optimismem, že bude dosaženo nového církevního humanismu. Zavládla vize zcela nové lidské rasy, která bude esenciálně dobrá, ve která „láska“ nahradí zákon, „společná hostina“ nahradí mešní oběť a lidské city nastoupí na místo věroučných pravd.
Vůdčí postavou tohoto procesu obnovy, šedou eminencí holandské církve a pro mnohé oficiálním tlumočníkem „ducha“ II. vatikánského koncilu se dominikán, belgický teolog Edward Schillebeeckx.

                                       Edward Schillebeeckx
      Již v letech 1945 - 47 se formovalo jeho smýšlení v dominikánském středisku „Le Saulchoir“ nedaleko Paříže pod vedením Marie Dominika Chenuho a Yves Congara. Byl jmenován profesorem dogmatické teologie a dějin teologie na Katolické univerzitě Nijmegen a od své první inaugurační lekce šířil mezi holandskými teology „Novou teologii“. Během koncilu vyvíjel svými četnými články značný vliv na koncilní „periti“, stal se zakladatelem teologické revue „Concilium“, ve které šířil progresivní úvahy o osudu a určení církve. Kardinál Alfrink si ho povolal na koncil jako svého poradce.
     V šedesátých a sedmdesátých letech se tento „rytíř nové reformy“, jak ho někteří nazývali, věnoval především exegezi a zabýval se takovými tématy jako kněží, závaznost celibátu a jeho texty a teorie se silně blížily marxistické teorii a teologii osvobození. Dílo, kterým se stal nejvíce slavným (a v tradičním prostředí neslavně proslulý) byl právě Nový katechismus, jehož byl hlavním inspirátorem. Vatikán mu přiznal vynikající kvality, ale současně poukázal na nové názory, které pobouřily mnoho věřících. Zvláštní kardinálská komise, kterou jmenoval papež, vypočítala deset kardinálních bludů:
    1. chybí specifikace stvoření andělů a lidských duší;
 2. ambivalentní výroky o „pádu Adama“, ze kterých je možno vyvozovat, že dědičný hřích vzniká jen v kontaktu se společností zkaženou hříchem.
    3. pojem panenského početí Ježíše Krista je chápán jen symbolicky jako nezištnost božského daru;
 4. pojetí vykoupení lidstva není chápáno jako výlučný plod Ježíšovy oběti;
    5. mše je interpretována jako společné agapé a není vyjádřen význam Kristovy oběti přinášené prostřednictvím celebrujícího;
 6. schází specifikace eucharistického přepodstatnění chleba a vína;
    7. není potvrzen charakter neomylnosti církve, který je zdánlivě nahrazen schopností konceptuálního lidského myšlení;
 8. takřka totální směšování služebného a všeobecného kněžství, biskupské magisterium se činí závislé nikoliv na papeži, ale na souhlasu věřících,
   9. zmatek ve špatně specifikovaných a nerozlišovaných fenoménech zázraků jako projevů Boží moci od přirozených fenoménů stvořeného světa;
 10. velký počet bodů týkajících se morální teologie, KTERÉ  JSOU  DVOJZNAČNÉ,  ZVLÁŠTĚ  V  OBLASTI  MANŽELSKÉ  MORÁLKY!
     Všechny tyto kritiky byly pobouřeně napadeny většinou katolického holandského establishmentu v čele s kardinálem Bernardem Janem Alfrinkem, velkým exponentem mezinárodního katolického progresismu a hlavním obhájcem Holandského katechismu.
     Součástí tohoto hnutí byly tyto zásadní prvky:
* takřka úplné opuštění římské liturgie, kterou vytlačily „alternativní rituály“, často improvizované (vzniklo asi 700 liturgických „workshopů“, jejichž výsledky namnoze překračovaly limity hereze a dokonce také vůli samotných autorů Nového katechismu;
   * zmatek v morální oblasti zasvěceného života až do té míry, že např. kapucínští klerici, ačkoliv byli vázáni řeholními sliby, žili ve volných sexuálních vztazích s vědomím provinciála;
* orientace kléru na aktivity v různých sekulárních hnutích (za mír, emancipaci, feministická hnutí), evangelium bylo interpretováno jen jako nástroj proti pozemské chudobě a útlaku.
     Od roku 1970 neměly řeholní řády ani jednoho čekatele, bylo zavřeno 560 malých seminářů; pět velkých seminářů bylo proměněno na teologické instituty, neexistoval v nich takřka žádný vztah mezi studenty a biskupem. Vyučující byli bývalí, nyní již ženatí kněží. Z 331 „seminaristů“ v roce 1973 byli vysvěceni jen 2. Proto byli kněží nahrazováni laickými pastory, kteří byli nepřátelští vůči oficiální církvi, byli schopní izolovat biskupy věrné Římu a propagovat svou vlastní verzi „obnovy“ ve všech oblastech církevního života.
      Holandsko, které kdysi vydatně podporovalo šíření víry ve světě, stalo se samo misijním územím.
         (Pramen: Lawrence M.F. Sudbury, Il '68 della Chiesa. La questione del "Catechismo Olandese" e le sue conseguenze)


                                     POKONCILNÍ  KRIZE

                                     Pokoncilní církevní krize
     První symptomy nastupující pokoncilní krize se projevily ještě před závěrem koncilu. Počátkem února 1965 vyšla kniha autora Michel de Saint-Pierre "Le nouveaux pretres" (Noví kněží) a dosáhla nákladu 200 000 exemplářů, což představuje obrovský úspěch. Román popisuje náboženskou krizi v Evropě. Hrdinou románu je kněz, „rudé“ farnosti na periferii Paříže, který se musel těžce potýkat s progresistickými kněžími. Congar vypráví ve svém Deníku, že když Pavel VI. přijal Mons. Ancela, ptal se ho, co si myslí o obrazu, který představuje kniha Saint-Pierra. Svatý otec se domnívá, že je to zjednodušení, falešný obraz s několika úlomky pravdy. Nijak se nebránil tomu přijmout autora Michel de Saint-Pierre. Ale Svatý otec byl velmi znepokojen situací v Holandsku (Congar Journal, sv. II, 321).
                               Její holandská podoba
      V červenci 1965 zveřejnil časopis anglických jezuitů The Mond znepokojující analýzu o situaci v holandské církvi a označil ji za nejtěžší krizi od dob reformace (E. Schoenmaerckers Sj, Catholicism in the Netherlads in The Mond 6/1965), projevující se v určitém dogmatickém relativismu spojeném s falešným ekumenismem a se ztrátou osobní modlitby u velké části našich katolíků.  Holandská krize propukla v říjnu 1966 zveřejněním Nového katechismu, který vydali holandští biskupové a který obsahoval krajně sporné výroky o hříchu, o vykoupení, o Eucharistii, o panenství Matky Boží, o roli církve a papeže: jinými slovy o všech podstatných bodech katolické víry (srov. Mons Pier Carlo Landucci, Miti e realtá, Řím 1968, 291-323).
     Zvláštní komise kardinálů, kterou k této otázce povolal Pavel VI., vstoupila do styku s kardinály a biskupy Holandska a navrhla celou řadu doplňků a oprav k Novému holandskému katechismu (ASS 60, (1968) 685 – 691). Tyto navrhované doplňky napadla velká část holandského episkopátu v čele s kardinálem Bernardem Janem Alfrinkem, hlavním obhájcem Nového katechismu.
     Počátkem ledna 1969 se v Noordwijkerhout sešla stočlenná Holandská pastorační rada, ustavená v roce 1967 ze zástupců biskupů, kněží a věřících. Se souhlasem přítomných biskupů včetně kardinála Alfrinka bylo schváleno tzv. Prohlášení o nezávislosti které vyzvalo věřící, aby odmítli nauku encykliky Humanae vitae. Při té příležitosti se Holandská pastorační rada postavila za Holandský katechismus a odmítla korektury doporučené Římem. Požadovala, aby církev zůstala otevřená pro nové radikální náměty v morálních otázkách, které sice v prohlášení nejsou uvedeny, ale z celé činnosti holanské rady je zřejmé, že se jedná o předmanželské pohlavní styky, homosexuální partnerství, potraty a eutanazii. (srov. Schmaus, Schefczyk, Giers, Exempel Holland: theologische Analyse und Kritik des Niedeländischen Pastoralkonzils, Berlín 1972).
      Výsledky holandského Prohlášení nezávislosti byly přímo zničující. V roce 1966, kdy byl Nový holandský katechismus zveřejněn, uvádělo 35% Holanďanů svoje sepětí s katolickou církví. V roce 2006 klesl tento počet na polovinu (16%). DNES  JE  HOLANDSKO  ZEMÍ,  KDE  KŘESŤANSKÁ  IDENTITA  PRAKTICKY  VYMIZELA   a prvenství zaujímá přítomnost muslimů jakožto nejvíce vyzývající a nejnaléhavější.
      Mons. Jan Gijsen, kterého Pavel VI. vysvětil v roce 1972 na biskupa, o této situaci napsal: "Není divu, že toto všechno změnilo život církve jako revoluce: návštěva kostelů rychle poklesla, zpověď se stala zbytečnou a byla nahrazena společným obřadem, zbožnost ztratila svou živnou půdu a vymřela. Nikde není patrná hodnota katolických vymožeností. Všude se rozšířilo smýšlení, že  KATOLICKÁ  CÍRKEV  BY  SE  MĚLA  SPOJIT  S  OSTATNÍMI  NÁBOŽENSTVÍMI  A  VYTVOŘIT  S  NIMI  JEDNU  SPOLEČNOU  CÍRKEV.  Pod heslem služby ekumenismu byly už v tomto směru podniknuty některé iniciativy .
( J.B.M. Gijsen, Skizze der Geschichte des Katholizismus in Holland in Exempel Holland, viz výše).
          ( Pramen: R. De Mattei Das Zweite Vatikanische Konzil, KU 2011)


                         Z  CÍRKVE  BOJUJÍCÍ  JE  CÍRKEV  PUTUJÍCÍ
                                               26. září 2013
     V evangeliu o svátku našeho hlavního patrona, mučedníka sv. Václava, nám Církev znovu připomíná Pánova nelichotivá slova: „Nedomnívejte se, že jsem přinesl na zem pokoj. Nepřinesl jsem pokoj, ale meč.“
     Čteme-li však v dokumentaci II. vatikánského koncilu o debatě, která byla vedena na 37. generální kongregaci, zda má být zachována ona dva tisíce let samozřejmá charakteristika Církve jakožto Církve bojující, je až neuvěřitelné, jak zjednodušující a paušalizující byly argumenty těch otců, kteří ji odmítali jako dnes již "nevhodnou a nepřiměřenou", takže titul „Církev bojující“ neprošel a nahradil ho termín „putující“. Varšavský kardinál, od kterého bychom to nejméně čekali, argumentoval, že „lidé se dnes těší z dobra a míru a jsou proti každému boji, protože kde je boj, tam jsou i porážky. Lidé se spoléhají na to, že Církev bude přinášet život a svatost.“ Jako by Církev měla být garantovaným dodavatelem pokoje. Není to zjednodušená a laciná představa o našem postavení v Církvi? Svatý Pavel by zřejmě na koncilu neobstál, když jako „militarista“ ze široka zdůrazňuje nezbytnost „výzbroje" a propaguje boj u sebe i u druhých. Jeho list k Efesanům bychom museli proškrtat, stejně tak jako oba listy  Timoteovi. Předpokládali bychom, že tak vážení koncilní otcové mají něco více z daru rozlišování. Není to bohužel jediný případ, kdy prokazují, že to byla jejich slabá stránka.
     Vládce, který by se chtěl vypořádat s nepřáteli a agresory tím, že zruší veškerá obranná opatření, bojeschopnost a bdělost v očekávání, že se pak nikdo neodváží ho napadnout, byl by všem jen pro smích. Ona dobrovolná „demobilizace“ přináší s sebou totiž také katastrofální důsledky. NAMÍSTO  BDĚLOSTI  A  OSTRAŽITOSTI  NASTOUPILA  NAIVNÍ  DŮVĚRA  V  POMYSLNÉ  "PŘÁTELSTVÍ",  "BRATRSTVÍ",  A  "POROZUMĚNÍ"  S  KÝMKOLIV,  SATANA  A  JEHO  ORGANIZOVANÉ  SLUŽEBNÍKY  NEVYJÍMAJE!!!
     Kdybychom měli vyjádřit co nejstručněji obsah Apokalypsy, můžeme říci, že pojednává o   TRVALÉ  VÁLCE  MEZI  NEBEM  A  PEKLEM,   válce, která se přenesla na zem, a kterou nesledujeme z pohovky na obrazovce, ale která se odehrává velmi dramaticky přímo kolem nás i v nás.  SVATÝ  PAVEL  v souvislosti  S  trvale  AKTUÁLNÍM  „BOJEM  PROTI  MOCNOSTEM  SILÁM  A  VŠEMU,  co ovládá tento věk tmy,  PROTI  NADZEMSKÝM  DUCHŮM  ZLA"   dále naléhá: „Nedejte se svést jejich prázdnými řečmi a   NEMĚJTE  S  NIMI  NIC  SPOLEČNÉHO!"
     Jaké podoby může také nabýt takový smrtelný pacifismus, o tom bude nyní řeč.
     Církev, která svévolně odložila charakter Církve bojující a nekriticky se zbavovala všeho, co zavání bojem,  ZRUŠILA  také tradiční  VEŘEJNÉ  VZÝVÁNÍ  SVATÝ  MICHAELI  ARCHANDĚLI,  BRAŇ  NÁS  V  BOJI...Tento nejstručnější, ale účinný exorcismus připravil a nařídil k veřejné modlitbě spolu s prosbami k Matce Boží sám papež Lev XIII. poté, co měl v polovině 80. let 19. století při účasti na děkovné mši svaté památné  PROROCKÉ  VIDĚNÍ  O  PŘIPRAVOVANÉM  VELKÉM  ÚTOKU  SATANA  NA  SAMY  ZÁKLADY  CÍRKVE!   Bylo mu tehdy dopřáno slyšet část rozhovoru, ve kterém si Satan vyžádal od Boha na uskutečnění svých plánů 75–100 let. Pokládá–li to někdo za zbožnou smyšlenku, je to jeho věc. Jestliže však tuto příhodu, třeba jen hypoteticky, vezmeme vážně, objeví se nám v jejím světle obdivuhodná souvislost událostí, které jsou popsány na těchto stránkách, a budeme překvapeni, že do sebe zapadají jako jednotlivé články  puzzle.
     O připravovaném ďáblově zásahu máme totiž konkrétní informace ještě z jiného spolehlivého a nezávislého pramene: Již půl století před výstrahou, jaké se dostalo papeži, předpověděla Žena oděná sluncem v La Salettě dokonce úspěch, jakého Satan z Božího dopuštění dosáhne díky tomu, že mu vhodné podmínky připraví nevěrnost a neuvěřitelná nemravnost, která se jako mor rozšíří a zahnízdí přímo v řadách těch, kteří svůj život původně zasvětili Bohu jako jeho vyvolení služebníci.
     Stojí za povšimnutí, že skutečně již za 75 let od od oné ďáblovy „sázky“ Nepřítel církve skutečně dosáhl mimořádného úspěchu:  KDYŽ  JEHO  SPOJENCI  VYBRALI  NA  PAPEŽSKÝ  STOLEC  PRVNÍHO  Z  PAPEŽŮ - PAVLA VI. -  kteří mu půjdou na ruku při realizaci jeho plánu koperníkovského zvratu v církvi.
     To, co ďábla stále žene vpřed, je jeho nenasytná touha učinit zadost své nezměrné pýše a předvádět přímo před Boží tváří svou domnělou suverenitu a moc. Lstivý had tím nemíří jen na Církev jako takovou. On dychtí v prvé řadě po tom, aby se mohl škodolibě a rouhavě vysmívat samotnému Bohu. Je nadmíru rád, když mu může stále předhazovat jako žalobník nesmírné zástupy hříšných synů a dcer Církve, kteří se vydali na cestu neřesti. Ale to už mu zřejmě nestačilo. Nyní si usmyslel, že dokáže, jak i sama jeho milovaná Nevěsta ztratí víru a dá přednost ďáblovu smýšlení a svodům před všemi Božími dary.
    Od samého počátku jsou největší chloubou Církve nekonečné zástupy světců. To je ono pravé dobré ovoce, které vydává svědectví o kvalitě vinice, kterou si Pán zasadil a vypěstoval. Velmi jí vždy záleželo na tom, aby opravdu pečlivě vybrala, prověřila a prokázala hrdinské ctnosti, které uchvacovaly věřící a byly příkladem, jak SVĚTCI  A  SVĚTICE  PŘEMÁHALI  TĚLO,  SVĚT  A  ĎÁBLA,  byli připraveni projít i nejhorším utrpením, ba položit svůj život, aby tak dosvědčili věrnost Církvi a vzdali slávu Bohu. Tyto nepřehledné zástupy se skvějí se svou čistotou a věrností a moudrostí jako zářící hvězdy na nebi. Na oltář stavěla s úctou a láskou jen ty, kteří jsou zcela bez úhony, už také proto, že „DO  NEBE  NIC  NEČISTÉHO  NEVEJDE“. „Jen ten, kdo má nevinné ruce a srdce, vystoupí na horu Páně.“
     Nebyla by to pro opici Boží svrchovaná satisfakce, kdyby se mu podařilo vloudit se do tohoto procesu a dosáhnout toho, aby si „nová církev“ na oltář své úcty vyzvedla někoho nápadného právě tím, že už neodpovídá původnímu obrazu Božímu, ale naopak obrazu jeho Nepřítele? Pak by se mohl pyšnit tím, jak z jeho vnuknutí Církev od základu změnila své dosavadní náboženství, svou vnitřní podobu, své zásady, svou morálku.
     Sotva by nám vstoupilo na mysl, že by se Satan mohl pokusit dosáhnout něčeho podobného, kdybychom už nestáli na prahu uskutečnění tohoto záměru. A je to ohromující tím spíše, že oním vyhlédnutým příkladným „antisvětcem“ nemá být nějaký neznámý deviant, ale osoba, která stojí na svícnu, samotná hlava Boží Církve, povolaná být strážcem víry, pravdy a svatosti. Jeho hrdinství spočívá v tom, že za svého podvratného patnáctiletého pontifikátu dokázal od základu přebudovat Církev, aby pak byla nadšena tím, že prosadí na oltář právě jeho jako vynikající vzor dnešní nové době plně „přizpůsobené svatosti“. Bude to jedno z vyvrcholení staletí trvající trpělivé mravenčí práce jeho oddaných služebníků podle přesně stanového plánu a také slavnostním potvrzením jeho správnosti.
     Proces blahořečení druhého koncilního papeže se měl uskutečnit již před lety, ale narazil tehdy na nečekanou překážku: Zarputilý kněz combonista Don Luigi Villa si dal tu práci, aby v roli samozvaného advocata diaboli shromáždil a sepsal bezmála šest set stran takových protiargumentů, že tehdejší preláti nenašli dosti odvahy, aby navzdory jeho námitkám dovedli proces blahořečení Pavla VI. ke konci, a raději ho zastavili. Tvrdohlavému odpůrci tehdy anonym v noci telefonoval: „Až zemřeš, my stejně prosadíme Montiniho na oltář!“
     A skutečně. NEUPLYNUL  ANI  MĚSÍC  OD  SMRTI  DONA  VILLY,  A  PROCES  BYL  OPĚT  OBNOVEN.  Hlasování ve sboru jak teologů, tak kardinálů o „hrdinském stupni ctností“ nového kandidáta blahořečení vyznělo jako přímo manifestační jednota. Jak si vysvětlit tuto jednomyslnost? Jak jinak, než že všichni jsou na této prapodivné kauze osobně zainteresováni.
     Především je to velká příležitost, jak umlčet všechny zkostnatělé kritiky, kteří stále nechtějí vidět v koncilu a jeho plodech nic dobrého a neustále vyvolávají dojem, jako by Církev prožívala období největšího úpadku. Důsledná realizace koncilních cílů, které papež Montini prosadil, je už sama o sobě ceněna jako tak velká ctnost, že může plně vyvážit jakoukoliv neřest.
     Pro tyto preláty to bude také duchovní posila a podpora, když budou mít jistotu, že svým způsobem života kráčejí ve šlépějích  nového blahoslaveného, a zbaví se tak definitivně reziduálních výčitek svědomí. Kromě toho nesouhlasit s tímto tak výrazným a oslavným impulzem k úplné změně způsobu života v nové církvi by vlastně mohlo znamenat, že nejsou hodni oné důvěry, která jim byla projevena biskupským prstenem či kardinálským kloboukem.
     Vidíme, jak za ta léta od onoho protestního vystoupení Dona Villy v církvi dále dozrálo semeno koncilu a přineslo další bohaté plody. Všechny dřívější námitky a věcně doložené argumenty se sice dosud nikdo nepokusil vyvrátit, byly však potřeny jedním globálním argumentem, o kterém není možno diskutovat: mlčením a ignorováním. Villův polemický výčet je dnes Satanovi dokonce vhod: neježe mu v jeho plánech nezabránil, ale naopak, dokonce mu poslouží, aby se jím mohl chlubit, čeho všeho dosáhl, co všechno už dnes přestává být hanebnost a hřích a nebývalým způsobem rozšiřuje hranice, kam až může pokročit nové pojetí „hrdinských ctností“.
      Každý nový světec má nějaký symbol. Budoucímu blahoslavenému už byl takový unikátní symbol vlastně přidělen: může se zobrazovat s pětinohou ovcí, která už několik let zdobí jeho zednářský pomník na Sacro Monte Varese.
     Je tu ovšem problém: Jestliže stane na piedestalu svatých spojenec zednářů, nebude to znamenat zesměšnění a ztrapnění svatých papežů, kteří členství v zednářské lóži jednoznačně odsoudili? Je opravdu možné se spolehnout, že tento bezprecedentní krok pokoncilní církve skutečně posílí a definitivně upevní důvěru v koncilní změny, nebo naopak poslouží jako výmluvný doklad, že celý tento koperníkovský obrat je třeba hodnotit jako zcela zmýlené a rouhavé vybočení z cesty a z poslání, pro které Ježíš Kristus svou církev ustanovil? Současný nejvyšší pastýř, který při svém nástupu oznámil, že jeho pontifikát znamená „konec maškarády“, si takové obavy nepřipouští. Je totiž hluboce přesvědčen, že „katolická církev na tom dosud nikdy nebyla tak dobře, jako právě nyní“.
                             -lš-
                                                           
                   PODVRATNÝ  PLÁN  A  JEHO  REALIZACE
           Úvodem
     Ježíš Kristus zemřel na kříži v důsledku komplotu předáků vyvoleného národa, který ho měl přijmout, ale který ho zavrhl. Jeho nauka totiž učí, že pravým nepřítelem člověka není člověk, ale zlý duch, který osnuje „komplot“, tajný manévr, kterým chce člověka nakazit zlem skrze pokušení všeho druhu. „Komplot“ se týká nastolení jiné společnosti ve světě, která se vzpírá proti původnímu řádu: tato společnost odmítá Boží slovo a klaní se vlastním idolům, aby tak jednala podle svého vlastního poznání. Když tato vzpoura opanuje jednotlivé osoby a národy, má se spojit do revoluce mezinárodního charakteru; univerzální komplot má spojit celé lidstvo ke vzpouře proti Stvořiteli. Svatý Augustin ji nazývá „prokletá Antikristova masa“. Účelem tedy není odtrhnout od Boha jednotlivé duše, ale celé národy a naopak, svádí duše, aby převracely zákony a ústavy národů tak, aby duše vystavovaly velkému riziku věčné záhuby. Z toho důvodu je zcela pochopitelné, proč je revoluce v tak zásadním rozporu s tradičním řádem a směřuje pouze k liberálním církvím, které jsou disponovány nahradit zjevenou pravdu a podporovat náboženství univerzální demokracie.
                                   Plán Římské revoluce
     V knize „Zednářské infiltrace v Církvi" P. Barbiera, vydané v roce 1910 a schválené mnoha biskupy, můžeme číst tato slova: „Zednářství zkoncipovalo pekelný plán nepozorovaně proniknout do řad členů církve a také do kléru a hierarchie, tím že v nich zahnízdí pod svůdnými formami zdánlivé neútočnosti falešné principy, pomoci kterých chce zcela podkopat křesťanský svět.“ Dokumentace „Alta Vendita“, které se dostaly do rukou Lva XIII. se týkají období let 1820–1846 a byly publikovány na žádost Řehoře XVI. Za pontifikátu Pia IX. je spisovatel Crétinaou Joly vložil do svého díla „L´Eglise Romain et la Révolution“.
     Ve schvalovacím „Breve“ (25. 2. 1861), které Pius IX. poslal autorovi, může číst, že papež potvrdil autentičnost dokumentů, z nichž jeden uvádí: „Abychom získali  PAPEŽE  POTŘEBNÝCH  KVALIT,   jedná se nejdříve o to připravit mu generaci, která je schopna kralovat a kterou přetvoříme…; stranou dáme starou i zralou generaci; je třeba jít k mládeži. Tu musíme svolávat tak, aby nevzniklo podezření, že se tak děje pod praporem tajných společností… Nesmíte se jí ani zmínit o bezbožnosti a nečistotě. Až získáte svou reputaci v kolejích na univerzitách a v seminářích… otevře tato reputace naším naukám cestu k mladému kléru a do kolejí… Je třeba šířit a rozsévat zárodky našich dogmat: že křesťanství je nauka svou podstatou demokratická, že je třeba zpřístupnit světu její původní zaměření ke svobodě a rovnosti, základním lidským vlastnostem – že nebezpeční spočívá ve fanatismu (= integralismu) že blahobyt spočívá v sociální rovnosti a ve velkých principech náboženské svobody.“
      REVOLUCE  SMĚŘOVALA  PŘEDEVŠÍM  K  OVLÁDNUTÍ  PAPEŽSTVÍ  VOLBOU  PAPEŽE,  KTERÝ  JE  PROSTOUPEN  NOVÝMI  IDEÁLY  SVOBODY,  ROVNOSTI  A  BRATRSTVÍ.   Ale protože se to nedá uskutečnit v současném století, je třeba nejprve pokořit a neutralizovat papežskou moc: nejprve církevní stát a potom Řím.   PAK  BUDE  VOLBA  ZADNÁŘSKÉHO  PAPEŽE  SNADNĚJŠÍ.  (1)
     30. června 1830 státním převratem se dostal k moci Filip Orleánský, syn velkého zednáře a královského vraha Filippa Egalité, který ve spojení s revolucionáři hlasoval pro odsouzení a smrt Ludvíka XVI. který pak skončil pod gilotinou. 1832, rok, kdy vyšla encyklika Mirari vos, ve které Řehoř XVI. poukázal na nesmírné nebezpečí liberálních idejí a připomněl apokalyptické proroctví o pekelné jámě. V onom roce 1832 orleánská vláda ohrozila vojensky papežský stát a obsadila Ankonu, ale nepodařilo se jí otřást papežovou pevností.  19.  ZÁŘÍ  NA  OPUŠTĚNÉ  HOŘE  La Salette na jihu Francie  SE  PANNA  MARIA  ZJEVILA  DVĚMA  PASÁČKŮM   Melanii Calvatové (15 let) a Maximu Giraudovi (11 let)   A  PLAKALA  S  HLAVOU  V  DLANÍCH.   OZNÁMILA  STRAŠNÁ  NEŠTĚSTÍ,  KTERÁ  HROZÍ  NÁRODŮM  A  CÍRKEVNÍM  ÚZEMÍM.   Pasáčci, kteří znali pouze místní dialekt, přijali velké poselství o nebezpečích, které hrozily světu a Francii. Hlavní příčinou všech neštěstí byl hluboký úpadek kléru a náboženského života. Kromě toho hrozily zednářské nástrahy působené Napoleonem III., jehož přímý útok proti katolickému Římu se stal předehrou apokalyptického útoku a otevření pekelné propasti. V roce 1851 bylo předáno v Římě Piu IX. poselství, které obsahovalo extrémní hrozbu, reálného výsledku plánovité podvratné činnosti tajných spolků:

                         „Řím ztratí víru a stane se sídlem Antikrista!“
     Během pontifikátů Řehoře XVI. a Pia IX. bylo ještě jasné, že každý malý ústupek církve znamená vždy v budoucnosti nepředstavitelné škody pro celý svět. Pius IX., který byl pokládán za liberálního, když amnestovat revolucionáře na počátku svého pontifikátu, si krátce nato stěžoval, že omilostnění nejsou schopni dodržet dané slovo a že svým činem přesvědčil, že revoluce je neschopná smíru, a pokud ho připustí, tak jen proto, aby podnikla nový ještě silnější útok.
      A  TATO  REVOLUCE  SE  SVÝM  DLOUHODOBÝM,  NEOBYČEJNĚ  SMĚLÝM  A  CÍLEVĚDOMÝM  PLÁNEM  POKRAČOVALA  A  NADÁLE  POKRAČUJE!
          ( http://www.liberius.net/livres/Les_infiltrations_maconniques_dans_l_Eglise_000000339.pdf)
    

     DALŠÍ  POKUS  ZNIČIT  KATOLICKOU  CÍRKEV  NOVÝM  PAPEŽEM
                                          15. května 2014
 
              Příprava nového zednářského papeže v Argentině
      Latinská Amerika byla dlouho územím, které hrálo tu nejvýznamnější roli pro mapu a statistiku katolické církve. Takřka monolitní a slibně vyhlížející náboženství tohoto kontinentu však od počátku trpělo závažným vnitřním neduhem, kterému věnovala nedostatečnou pozornost místní hierarchie i vatikánské ústředí: po celá staletí víra nepřinášela a dosud nepřináší životně důležité plody: duchovní povolání. Ve farnostech rozlehlých jako velká evropská diecéze těžko mluvit o pastoraci. Věřící našli své uspokojení v nespoutané a pestré lidové zbožnosti, která hoví jejich naturelu a uchovávané pohanské spiritualitě, ale k opravdovému životu z víry měli a dodnes mají daleko. K bohatým, kteří byli pro církev důležitými hlavními sponsory, přistupovala hierarchie s vypočítavou ohleduplností a tolerancí a přispívala tak k postupnému vývoji křiklavých sociálních rozdílů, které jsou dnes pro kontinent klíčovým problémem.
      Víra bez kořenů se stala v současnosti úrodným podhoubím pro evangelikální, letniční a další protestantské sekty, které vydatně odčerpávají věřící katolické církvi. Latinskoameričtí preláti v čele s biskupem Cammarou si od koncilu slibovali širokou liberalizaci a všemožně se v tomto duchu snažili koncil ovlivnit a interpretovat. Montiniho zaryté mlčení o bludu komunismu podnítilo vznik nebezpečné a zcela bludné teologie osvobození, která se cítila oprávněná používat ke svým cílům i fyzické násilí.
       KATOLICKOU  CÍRKEV  NEMOHLO  POTKAT  NIC  TRAGIČTĚJŠÍHO  NEŽ "ŘÍMSKÝ  BISKUP", (papež František)  KTERÝ  VYROSTL  NA  TOMTO  KONTINENTU,   v tomto duchu,  PŘIJÍMAL  NA  KOLENOU  POŽEHNÁNÍ  OD  LUTERÁNSKÝCH  PASTORŮ   a nastoupil do čela církve   S  PEVNÝM  ÚMYSLEM  DOVÉST  VELKOU  KONCILNÍ  ZRADU  K  PLNÉ  REALIZACI.
        V beránčím rouchu velkého sociálního cítění, které už vyprovokovalo podle latinskoamerického vzoru násilnou okupaci italských ženských klášterů domnělou chudinou, snaží se upevňovat svou popularitu záplavou rádoby pravověrných „perel“ z domu sv. Markéty.
      Tato údajná pravověrnost troskotá na jeho praxi, jako je otevřené nabádání rozvedené ženy k svatokrádežným svatým přijímáním, nebo vzdávání zvláštní pocty knězi, který je veřejným apoštolem praktikované homosexuality a kterému s úctou a vděčností líbá ruce, místo aby ho suspendoval. František si povolává na pomoc krajany kardinály stejného smýšlení, jako je sám, např. Rodriguese Maradiagu nebo Lorenze Baldisseriho. Korunováním jeho úsilí o novou teologii a novou církev je „svatořečení koncilu“ v postavách papežského triumvirátu v rekordním čase jednoho roku.
      Od dob, kdy fundované publikace Dona Luigi Villy před 15 lety zmrazily kauzu beatifikace Pavla VI., rozšířil se Montinim ohlášený dým Satanův v církvi takovou měrou, že snížil a ochromil ve Vatikánu nejen schopnost vidění, ale i myšlení a zdravého úsudku a dokonce vyvolává halucinace, které postižení nejsou už schopni rozlišit od pravdy.
       Před patnácti lety měla ještě tehdejší hierarchie tolik soudnosti a studu, že po zveřejnění evidentních překážek beatifikace papeže Montiniho odložila tuto záležitost raději k ledu. Ale té současné pod Františkovým velením se zřejmě zdá, jako by to pro glorifikovaný koncil znamenalo neodpustitelnou skvrnu, kdyby všichni tři jeho hlavní odpovědní aktéři nebyli jako nedotknutelní pozdviženi na oltář.
      Pokud si však dnešní hierarchie myslí, že tímto způsobem definitivně rozptýlí všechny pochybnosti a hereze a přidá druhému Vatikánu na lesku, je velmi na omylu. Všechno falešné pozlátko velmi brzy nenávratně oprýská a zanechá po sobě marně kašírovanou nahotu nehorázného sebeklamu, který těžce obtížil současnou i budoucí církev.
      Všechny tři zbrklé a nepodložené procesy jen potvrzují smutnou skutečnost, že  DUCH  SVATÝ  BYL  Z  VATIKÁNU  SKUTEČNĚ  VYOBCOVÁN  A  K  ŽEZLU  PRONIKL    RAFINOVANÝ   Odpůrce a Lhář. O absenci Ducha Svatého svědčí i celá řada rozporuplných výroků současného pontifika, se kterými si pak neví rady ani jeho bezprostřední spolupracovníci a které potvrzují, že jeho slova sotva můžeme brát ještě vážně.
       Tři letošní kauzy jsou o to závažnější, že se nejedná o osoby nějakých osamělých poustevníků, ale samotné hlavy církve, které svým rozhodováním, jednáním a osobním příkladem na mnoho let velmi neblaze ovlivnily její současný stav a i její další vývoj.
      V případě Pavla VI. je situace ještě vážnější než u předchozích dvou kanonizovaných. Překážky kanonizace Pavla VI. které systematickým způsobem shromáždil, zdokumentoval a publikoval Don Luigi Villa, jsou takového rázu, že kterákoliv z nich postačuje k tomu, aby svatořečení znemožnila nebo znehodnotila. Za celých 15 let se nenašel nikdo, kdo by tyto námitky vyvrátil a pokusil se usvědčit autora z nepravdy nebo pomluvy. Mlčet k této dokumentaci, jak je tomu od samého začátku dodnes, znamená totéž jako vzít uvedená fakta na vědomí. Přecházet všechny faktické a doložené překážky beatifikace papeže Montiniho pouhým mlčením je však nehoráznou troufalostí nejen vůči věřícím, ale je to rouhání vůči samotnému Bohu.
Jestliže v záležitosti tak svrchovaně vážné, jakou je kanonizace, dochází k situaci, při které odpovědná autorita nepokládá za potřebné vyrovnat se se všemi námitkami a zanechává nezodpovězené a otevřené pochybnosti a výhrady, poškozuje tím nejen pověst údajného „světce“, ale i věrohodnost samotného řízení jako takového, a tím věrohodnost nejvyššího úřadu. To staví věřící před nepříjemnou otázku: Co si vůbec mám myslet o takové bezprecedentní autoritě? DO  JAKÉ  MÍRY  JSEM  ZAVÁZÁN  POSLUŠNOSTÍ  VŮČI  AUTORITĚ,  KTERÁ  SVÝMI  kontroverzními  VÝROKY  SAMU  SEBE  ZPOCHYBŇUJE?
      Skutečnost, že „beatifikační proces“ přesto proběhl bez výhrad, znamená současně, že se od základu změnil nejen proces, ale i pojetí zkoumané údajné svatosti. „Nový typ svatosti“ má pramálo společného se svatostí, jak byla chápána až do II. vatikánského koncilu a jak ji ztělesňují všichni světci až po sv. P. Pia. Mohou taková vyhlášení zavazovat k úctě a k následování, jestliže taková úcta a takový příklad nutně vyvolává nepřekonatelný rozpor se svědomím? Osoby, které navázaly spolupráci s úhlavními nepřáteli církve a řídí se jejich pokyny, NEMAJÍ  CO  POHLEDÁVAT  NA  PAPEŽSKÉM  STOLCI,  NATOŽ  NA  OLTÁŘI!!!
      Vyhlášení těchto nových světců fakticky dokládá a oficiálně potvrzuje, jak hluboký je pouhých 50 let po koncilu rozchod církve s dosavadní vírou a tradicí. Nastala doba, kdy církev oceňuje a dokonce oslavuje i to, co se dříve setkávalo s jednoznačným odsouzením. Žádná změna, kterou zavedl koncil, nečerpala svou iniciativu a své opodstatnění z dosavadních pramenů církve. Jsou to všechno reakce na podlé a promyšlené podněty úhlavních nepřátel církve. Duch Svatý  OPAKOVANĚ  VAROVAL  PŘED  SITUACÍ,  KDY  ŘÍM  ZTRATÍ  VÍRU  A  SATAN  OVLÁDNE  VATIKÁN !!!
      Kde můžeme hledat východisko z této nežádoucí a nebezpečné situace? Vatikán si musí uvědomit, že stejnou měrou, jakou se dovolává, že jeho kanonizace věřící zavazují, nabývá neoprávněné svatořečení stejný charakter jako veřejné vyhlašování hereze se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Víme, že počátek tohoto zla je v pýše a odmítání pomoci a vnuknutí Ducha Svatého, který nabízel včas a opakovaně své světlo prostřednictvím své Nevěsty Panny Marie. Musíme se pokorně vrátit k těmto pramenům a podrobit se jejich vedení.
      Jestliže mě lékař varuje před vážnou a těžkou nemocí, zatímco já žiji v domnění, že se těším nejlepšímu zdraví a neumím si představit, že bych mohl těžce stonat, budu mít pokušení každý příznak choroby přehlížet a odmítat. Situace, že bychom mohli prožívat období, kdy Řím ztratí víru a bude opanován Satanem, je pro nás tak těžce přijatelná, že   RADĚJI  BUDEME  VYNAKLÁDAT  VŠECHNO  ÚSILÍ  NA  TO,  ABYCHOM  SI  DOKÁZALI,  ŽE  TO  NEMŮŽE  BÝT  PRAVDA,  NEŽ  ABYCHOM  SE  PODÍVALI  TVRDÉ  SKUTEČNOSTI  DO  OČÍ!  Celá tato komedie je praktickým důsledkem prohlubujícího se antropocentrismu, který odstavil Boha stranou, takže nejvyšším kritériem skutečnosti se stal náš vlastní rozum.
      Montini způsobil církvi ty největší a nedozírné škody tím, že  DEFORMOVAL  MŠI  SVATOU  DO  PODOBY,  VE  KTERÉ  BŮH  NEMÁ  ZALÍBENÍ,  PROTOŽE  V  NÍ  UŽ  NENÍ  NÁLEŽITĚ  UCTÍVÁN  ANI  USMIŘOVÁN!!!   Ochromil tak nejúčinnější cestu milostí, které nám Bůh milostivě připravil obětí svého Syna. Nový obřad nesleduje to, co se líbí Bohu, nýbrž to, co se líbí člověku. Dalším těžkým důsledkem je, že byla podstatně zraněna, postižena převrácena sama podstata kultu a náboženství. Potlačení obětního charakteru vychovává pozvolna a systematicky k povrchnosti, pohodlnosti a sebezalíbení a to se dnes už v církvi velmi markantně projevuje. Bohoslužba nepřináší nezbytné milosti ani živým ani zemřelým. To postihuje těžce a bolestně všechny křesťany, kteří nemají možnost účastnit se autentické liturgie bez ohledu na to, zda jsou si toho vědomi nebo ne. Ocitáme se na oné duchovní Kalvárií, o které de fakto mluví Fatimské tajemství.
      Pokud si tito koncilní zaprodanci myslí, že se jejich záměrně prosazovaná a realizovaná „diskontinuita“ týká i toho, co bylo nezrušitelně stanoveno jejich předchůdci ve věci členství a spolupráce se zednářskými organizacemi, byli velice na omylu, o kterém se jistě sami přesvědčili před soudnou stolicí Boží. Měli totiž zvažovat, zda dříve než si mohli sami jakkoliv zmírnit či změnit vyslovená odsouzení a nejpřísnější tresty, svou otevřenou spoluprací se Satanovými námezdníky se nepřipravili o jakoukoliv jurisdikci. Jejich svatořečení, které uvádí do těžkého omylu a zmatku miliony věřících, jsou jen přitěžující okolností jejich bezprecedentní viny, jaká nemá v dějinách církve obdoby.
     Co nám za této situace zbývá? Modlitba a půst! Těm, kteří nemají možnost účastnit se mešní oběti v původním tradičním ritu, jsou určena tato doporučení:  Obětujte třeba i delší cestu, pokud si tím vytvoříte možnost účastnit se bohoslužby v chrámě s co největší posvátnou důstojností a úctou. Jsou to kostely bez novodobých stavebních úprav, kde je svatostánek na čelném a důstojném místě a kde před ním všichni řádně poklekají, kde přítomní rozmlouvají pouze s Bohem a nikoliv mezi sebou, kde kněz slaví liturgii se zjevnou zbožností a úctou, nic nepřidává a nic neubírá, používá řádný liturgický oděv se štolou pod ornátem, kde nevystupují ministrantky, kde svaté přijímání nerozděluje laik a kde je umožněno přijímat svaté přijímání na kolenou, kde nevystupuje kytarová schola a kde se zpívají jen důstojné písně za doprovodu varhan.
     Přede mší svatou se vřele doporučují modlitby: Sedmero přípravných modliteb k Duchu Svatému  a další přípravné modlitby . Po mši svaté: Modlitba Lva XIII., Modlitba papeže Klementa XI.  a Prosba Mardochea za záchranu Božího lidu a malý exorcismus Lva XIII. k svatému Michaelovi. Vše je nezbytné provázet vytrvale smírnými a kajícími obětmi v nejvyšší míře, jaké jsme toho schopni.
     Modlete se také za „svaté“ papeže i za papeže Františka.
                 -lš-

                      MÉ TVORSTVO JE HLUCHÉ, REBELOVÉ!
                    Poselství Ježíše 30. ledna 1989 – str.237, II. díl

     Já jsem to, Květino, miluji tě. Můj Duch je nad tebou, vnímej mne. Beze mne bys byla stále ještě mrtvá mezi mrtvými! Já, Pán slitování, jsem tě probudil, abych svým poseltvím vzkřísil tento bezbožný lid. Dny rychle běží, i hodiny plynou s velkým spěchem, A MÉ TVORSTVO JE HLUCHÉ! PONOŘENÉ V TEMNOTĚ NESLYŠÍ, ANI NEVĚŘÍ MÝM MILOSRDNÝM ZNAMENÍM! Ve své lásce a soucitu jsem tě vykoupil a pozvedl k sobě a kolébal jsem tě ve svém svatém Srdci. SESTUPUJI Z NEBE, ZE SVÉHO SVATÉHO TRŮNU, A SKLÁNÍM SE K TÉTO NEVDĚČNÉ GENERACI. Ale tvé ruce, tvorstvo, jsou ještě potřísněné čerstvou krví mých dětí, krví proto, že jsi nechtělo uvěřit mým poselstvím daným ve Fatimě! Nechtělo jsi věřit v jejich naléhavost a teď znovu opakuješ své chyby! NOVÁ KREV BUDE PROLITA PRO TVRDOST VAŠEHO SRDCE! (Terorismus a III. světová válka)
     Ó, mé dítě, tolik mých vlastních je zaslepeno Satanovým kouřem! Moji vlastní rebelují bez bázně a bez jakýchkoliv zábran! UPŘÍMNOST U NICH MARNĚ HLEDÁŠ! ANI ŽÁDNOU SVATOST U NICH NENALÉZÁM! Hledám lásku, a žádnou v nich nenacházím! Široko daleko tu není žádná spravedlnost, a moudrost nahradili pošetilostí. Tyto ctnosti je všechny opustili, PROTOŽE MLUVÍ DVOJZNAČNĚ A DOPOUŠTĚJÍ SE ZRADY. Tito rebelové dovolili ješitnosti, aby byla jejich korunou. Neposlušnost v nich se stala jejich principem a je teď jejich žezlem. Nenacházím v nich žádný pokoj, žádný! Jejich způsob myšlení není mým. MAJÍ NASPĚCH S NIČENÍM A BOŘENÍM MÉHO MĚSTA!
     Ó, KAINE! KDE JE DUCH, KTERÝM JSEM TĚ OBDAŘIL? ZASE SE PO HLAVĚ VRHÁŠ DO VLASTNÍ ZKÁZY! Znal jsem tě jako násilníka už od tvého narození, a protože víš, že to pro mne není nic nového, PŘICHÁZÍŠ TEĎ JAKO V MASCE, VYŠŇOŘENÝ JAKO VELEKNĚZ. Převlékl ses v má roucha, zahalil ses do zlata a stříbra, abys schoval černé šaty, KTERÉ JSI DOSTAL OD ČERNÉHO ZVÍŘETE! Nemáš v sobě světlo. ABYS ZAKRYL SVOU UKRUTNOU TVÁŘ (vidění Lucie papeže s ošklivou démonskou tváří), nasadil sis masku na svůj strašný obličej, abys oklamal dokonce i mé vyvolené!
     Ale mne tvá maska neoklame, neboť mé oči vědí, ŽE ZA MASKOU BERÁNKA SE SKRÝVÁ STRAŠLIVÉ ZNIČENÍ!  JSI AŽ PO ZUBY  OZBROJENÝ ZLEM A TEĎ CHCEŠ OVLÁDNOUT SVĚT, ZHASIT MALÉ SVĚTÉLKO, KTERÉ V NĚM JEŠTĚ BLIKÁ! Chováš úmysl ještě víc rozmnožit nezákonnost, vykořenit všechno, co je svaté,  ODSUNOUT  BOKEM  TY,  CO  MAJÍ  MOC,   A STÁT SE JEDINÝM VLASTNÍKEM MÉ SVATYNĚ!
     Toto jsou zmije, které jsem ti ukázal ve vizi, mé dítě, které se plazí těsně kolem mých svátostí a mého svatostánku. ON, LHÁŘ, OKLAME MNOHO LIDÍ, mnoho jich oslní svými rouchy. Ti ubozí lidé budou přesvědčeni, že to co vidí, je sám velekněz! SVOU VELKOLEPOU PŘETVÁŘKOU PŘIVODÍ MÉ CÍRKVI VELKÝ ODPAD OD VÍRY, ZPŮSOBÍ OBROVSKÉ ZPUSTOŠENÍ. Ale všechno pod maskou zázraků, velkých zázračných znamení a zjevení na nebi. MOU NEPŘESTÁVAJÍCÍ OBĚŤ VE SVÉ ZAMASKOVANÉ ZLOBĚ HODÍ NA ZEM A ROZŠLAPE A ÚPLNĚ JI ZRUŠÍ!
     Mé svaté město bude pod mocí Kainovou, PROTOŽE ODMÍTLI MÁ VAROVÁNÍ! Přišel jsem k nim nečekaně a bosý, ale oni se mi jen posmívali a pohoršovali se nade mnou. KAINOVA VLÁDA BUDE TRVAT JEN KRÁTCE, díky mým milovaným duším, které činí pokání, modlí se, postí a obětují sami sebe. S tím vším počítám a vaše oběti nebyly marné. ZLOBU A PROVINĚNÍ LZE PŘEKONAT VAŠIMI MODLITBAMI“
     Vassula:“A Pane, co se stane s tvými svatými?“
     Ježíš: „K mému velkému zármutku mnozí budou oklamáni jeho zevnějškem. SVOU BERÁNČÍ MASKOU PŘETÁHNE MNOHÉ NA SVOU STRANU. ALE UMOŽNIL JSEM VÁM DOOPRAVDY VIDĚT, CO JE ZA TÍM, JAK TO VYPADÁ U NĚHO UVNITŘ -  VNITŘNÍ SKUTEČNOST -  JE ZMIJÍ: S M R T E L N Á, Vassulo! Já však velkým hromem a ohněm svrhnu tohoto rebela a všechny jeho přívržence! Rozšlapu jeho štít, neboť je vyroben z falše. Z celého jeho díla udělám hromadu prachu, protože jeho základem je lež.
     Pak zavolám své Ábely a obejmu je s velkou láskou. Poskytnu jim ochranu ve svém svatém Srdci. Budou čistí jako holubice, mé Nejsvětější Srdce bude jejich domovem. Jen se podívej kolem sebe. Nevidíš to? Nepozorovala jsi, kolik mých bratrů SPŘÁDÁ PLÁNY PROTI MNĚ? JSEM ZRAZOVÁN, mé dítě, dokonce OD SVÝCH VLASTNÍCH!“
     Vassula: „Pane, proč Ti to dělají? Nemohlo by to být tím, že si toho ani nejsou vědomi?“
     Ježíš: „Mé dítě, jsou zaslepení ješitností a neposlušností! Jak by si mohli myslet, že jednají správně, když SE PROVIŇUJÍ PROTI MÉMU ZÁKONU?! Jsou neposlušní a neposlušnost není ode mne! Sledují zákon mého Odpůrce! Kráčejí přímo v jeho stopách. JSOU TAK VEDENI K VLASTNÍMU ZNIČENÍ, k svému pádu! Jako východní vítr, tak rozpráším tyto rebely, jen vyčkej a hleď! Přimlouvej se za ně! MILUJ MĚ A PODÁVEJ ZADOSTIUČINĚNÍ MÉ SPRAVEDLNOSTI! OSLAVUJ MĚ TÍM, ŽE KE MNĚ PŘIVÁDÍŠ DUŠE K JEJICH ZÁCHRANĚ. Mé oči spočívají především na mládeži tohoto temného století. Pojď, pomodlíme se k Otci:
    Ó, OTČE, MĚJ SLITOVÁNÍ SE SVÝMI DĚTMI, HLAVNĚ S MLÁDEŽÍ! Vezmi tyto duše pod svá ochranná křídla, chraň je od Zlého, vysvoboď je z letargie, která je obklopuje. Naplň je svým Svatým Duchem Pravdy a přiveď je navždy a na věky do svého Světla. Amen.

     Pojď, mé dítě, odpočiň si. Nikdy tě neopustím. PROBUDÍM MOU CÍRKEV SVOU SILOU. JÁ JSEM TO, KDO POŽEHNÁ MÝM DĚTEM V GARABANDALU! Sám pokročím se svou prací. Ale moji služebníci přitom nesmí spát. MUSÍ SI BÝT VĚDOMÍ NEBEZPEČÍ, KTERÉ PŘEDSTAVUJÍ NEVĚŘÍCÍ KOLEM DOKOLA. Vykonám všechnu svoji práci, moji milí andělé. Dal jsem vám mnoho milostí – využijte jich.“                                                                                  

                                                                                   
                                 KOLUMBIE:  PŘÍPAD  GALAT
      José Galat je významnou osobností nejen v Kolumbii, ale v celém španělsky hovořícím světě. Je odborníkem na hospodářské a politické vědy a sociologii. Studoval v Barceloně a Paříži. Přednášel na různých univerzitách a byl více než 30 let rektorem univerzity Gran Columbia. Kladl vždy velký důraz na křesťanskou sociální nauku. Roku 1999 založil televizní centrum Teleamiga, které má 50 mil. posluchačů. Před několika dny se dostal do vážného konfliktu s kolumbijskou biskupskou konferencí.
        Biskupská konference a papež František se rozcházejí v hospodářských doporučeních pro lidové hlasování v Kolumbii. Nyní před nadcházející Bergogliovou návštěvou Kolumbie však nemají biskupové zájem na rušení míru. Galat je však mužem, který má rád jasnou řeč. Rozpory v pontifikátu papeže Františka nemůže přejít mlčením. Kritizoval papeže v souvislosti synod o rodině a Amoris laetitia. Velmi jej znepokojily zprávy o machinacích kardinálské skupiny Sankt Gallen, která ovlivňovala výsledky posledních dvou konkláve. Co se jí nepodařilo v roce 2005, toho dosáhla v roce 2013.
     GALAT  ZASTÁVÁ  NÁZOR,  ŽE  BERGOGLIOVA  VOLBA  BYLA  NELEGITIMNÍ!  Označil také více základních aspektů Bergogliovy nauky jako mylné a  POKLÁDÁ  HO  ZA  "HERETIKA".
      Biskupská konference Kolumbie upírá jeho televizi označení „katolická“ a obvinila Galata, že  ODEPŘEL  PODŘÍZENOST  PAPEŽI.   Vyzvala kněze a biskupy, aby s ním nespolupracovali pod hrozbou „otevřené neposlušnosti“ (kán 754; 1373). Zakázala rovněž přenosy bohoslužeb televizí Teleamiga, které tvoří každodenní program tohoto masmédia. Coracol Radio sdělilo, že Galat stojí mimo katolickou církev. Důvody svého postupu vůči Galatovi však biskupská konference konkrétně neuvedla a na dotaz postiženého nijak neodpověděla.
      Galat ve své reakci na postup biskupů uvedl: "Vůči legitimnímu nástupci apoštola Petra je každý katolík zavázán k lásce a poslušnosti, nikoliv však vůči člověku, který byl zvolen nikoliv od Boha, ale od lidí, a co horšího, kandidáty mafie, což je cynický výraz, který použil veřejně sám vedoucí představitel této skupiny kardinál Godtfried Danneels."
     Galat dále uvádí body papežova učení, které jsou v rozporu s katolickou vírou:
       - všeobecná nauka o spáse která je v rozporu s Mt 22,14;
    - tvrzení o prozelytismu jako hlouposti, což odporuje slovům Pána, viz Mt 28,19;
      - přijímání eucharistie cizoložníky je v rozporu s listem apoštola Pavla - 1 Kor 11,27.
Existují další příklady, které uvedla Teleamiga.
     O kardinálské mafii hovořil osobně kardinál Danneels, jeden z vedoucích osobností spiknutí.
     Jaký bude mít biskupské rozhodnutí faktický dopad, není známo. Zatím program Teleamiga pokračuje bez jakýchkoli změn. Na twiteru se objevil jen zcela ojediněle souhlas v postupem biskupů. GALAT  ROZHODNĚ  NEMÁ  V  ÚMYSLU  MLČET! (Zase ho budou muset zednáři "umlčet", jako v případu Don Luigi Villy.) V Kolumbii převládá názor, že by se jeho kritika Františka mohla ještě více zostřit.
     Pramen: Katholisches info

         "VYVÁŽENÝ  A  POZITIVNÍ  DOKUMENT" ze synody o rodině:
  ...Papež František zahájil už v září kroky ke zjednodušení církevního postupu pro prohlašování neplatnosti manželství. Reforma těchto procedur by měla vést k tomu, že  UMOŽNILA  JIM  CHODIT  K  PŘIJÍMÁNÍ. katolíci budou moci snadněji ukončovat problematická manželství a uzavírat nové sňatky.      František  chce  také  prosadit,   ABY  BYLA  CÍRKEV  OTEVŘENĚJŠÍ  VŮČI  ROZVEDENÝM  MANŽELŮM  A  UMOŽNILA  JIM  CHODIT  K  PŘIJÍMÁNÍ.
 (Regina 1/2015)

   TŘI  BISKUPOVÉ  TRVAJÍ  NA  VĚRNOSTI  NAUCE  A  SVÁTOSTNÉ  KÁZNI !
       Vyznání nezměnitelných pravd týkajících se svátostného manželství vyhlásili 31. prosince tři biskupové:
   Thomasz Peta, metropolita arcidiecéze Maria Santissima di Astana,
  Jan Pawel Lenga, emeritní biskup z Karagandy,
 Athanasius Schneider, pomocný biskup v Astaně.
       Jmenovaní biskupové prohlásili, že se cítí zavázáni ve svědomí vzhledem k aktuálně se šířícímu zmatku pokládat za nezměnitelné pravdy a stejně tak za nezměnitelnou svátostnou kázeň, týkající se nerozlučnosti manželství podle dvoutisícileté nauky a nezměnitelného učitelského úřadu církve.
      Svým prohlášením se připojují tito katoličtí biskupové ke Correctio filialis de haeresibus propagatis papeži Františkovi z 24. září 2017, podepsanému 250 odborníky, a ke Slibu věrnosti autentické nauce církve rozšířené 306 hnutími pro-life a pro-family pod titulem VĚRNI  NAUCE  A  NIKOLIV  PASTÝŘŮM,  KTEŘÍ  SE  MÝLÍ.


                     PROROCTVÍ SVATÉHO FRANTIŠKA Z ASSISI
       Před smrtí svolal sv. František (Assiský) své bratry a povzbudil je k vytrvalosti v budoucích bouřích a útrapách, řekl jim „Bratři, jednejte mužně, buďte silní a vytrvalí. Nastanou velké útrapy a svízele, kdy nastane mnoho tělesných i duchovních bouří a rozbrojů, kdy ochladne láska mnohých a nabude převahy hřích a neřest. Moc zlých duchů se netušeně rozpoutá, naše neposkvrněná čistota i jiných řádů bude znečištěna a jen málo křesťanů zůstane věrná papeži a římské Církvi.  PAPEŽ  BUDE  ZVOLEN  NESPRÁVNOU  VOLBOU  A  V  TOM  BOUŘLIVÉM  ČASE  BUDE  PODÁVAT  MNOHÝM  FALEŠNÉ  A  SMRTONOSNÉ  SVÉ  UČENÍ.  V tom čase bude od některých kazatelů pravda zahalena mlčením, od jiných zase zapřena a zavržena. Svatost života bude mnohým pro smích, právě proto jim Pán Ježíš Kristus nesešle hodného pastýře, ale velikého škůdce.
      Rozmnoží se pohoršení a náš řád bude rozdvojen, mnozí budou ztraceni, protože nebudou odporovat bludu, ale s ním souhlasit. Bude tolik mínění a bludných rozkolů v lidu, u řeholníků a duchovních, že kdyby tyto dny nebyly zkráceny, dle slov evangelia, byli by do bludu strženi i vyvolení, kdyby je neřídilo v tom zmatku nesmírné Boží milosrdenství. NA  NAŠI  ŘEHOLI  A  NÁŠ  ŽIVOT  BUDOU  MNOZÍ  KRUTĚ  ÚTOČIT   a přijdou nesmírná pokušení.
      Kdo však tehdy obstojí, ten obdrží korunu života. Běda těm kdo ztratí důvěru ve svůj řád a nebudou pevně stát proti pokušením, která jsou seslána na zkoušku vyvolených. TI  PAK  CO  ZŮSTANOU  VĚRNI  ZBOŽNOSTI  a zachovají si plamen lásky,  BUDOU  PRONÁSLEDOVÁNI  A  TUPENI  JAKOŽTO  NEPOSLUŠNÍ  A  ROZKOLNÍCI!   Jejich pronásledovatelé, oklamáni zlým duchem, se budou domnívat, že slouží Bohu, když je zabijí a vyhubí ze země.
      A tehdy bude Pán útočištěm trpících a spasí je, budou-li v něj doufat. Aby se stali podobnými Pánu, dá jim sílu, že zůstanou věrní a získají za život časný život věčný,  POSLECHNOU-LI  VÍCE  BOHA  NEŽ  LIDI.  Než souhlas s klamem a lží, raději podstoupí smrt.
  (Více zde: http://terciariserafinsti.webnode.cz/news/prorocka-slova-sv-frantiska-z-asissi/)

                                                                                
               SNAHA  VATIKÁNU  ZNIČIT  FRANTIŠKÁNSKÝ  ŘÁD
          Salus animarum suprema lex (Spása duší nejvyšší zákon)
     Pochybnosti těch, kdo je ještě mohli mít, definitivně padly. EXISTUJE  SYSTEMATICKÝ  PLÁN,  ZNIČIT  FRANTIŠKÁNY  A  FRANTIŠKÁNKY  NEPOSKVRNĚNÉ,  dvě kongregace, které založil P. Stefano Maria Manelli a které dnes smetla bouře.
     Pondělí 19. května 2014 (VŠIMNĚTE SI ROKU- rok od vlády Bergoglia) kardinál Joao Braz de Aviz, prefekt Kongregace pro instituty zasvěceného života, oznámil matce představené františkánek Neposkvrněné okamžité jmenování „vizitátorky“ s pravomocí železné kontroly, což je totéž jako komisařky.
     V mateřském domě se usadila  sestra Fernanda Barbiero z institutu učitelek sv. Doroty, „dospělá“ řeholnice, přizpůsobená dnešku, s mírným feministickým zaměřením, stoupenkyně, s několikaletým zpožděním, „integrálního maritainovského humanismu“..(učinit z každého společenství rodinu )
      Sestry františkánky Neposkvrněné jsou řeholní řád papežského práva, vyznačují se nízkým věkovým průměrem, velkým počtem povolání a především přísností, s jakou žijí své charisma podle řehole sv. Františka z Assisi. Část řeholnic vykonává intenzivní misijní apoštolát v Africe, v Brazílii a na Filipínách, zatímco  DRUHÁ  ČÁST  PRAKTIKUJE  KONTEMLATIVNÍ  ŽIVOT  V  DUCHU  HLUBOKÉ  PŘÍSNOSTI  A  MODLITBY.   Sestry se inspirují příkladem sv. Maximiliána Kolbeho, vedou vydavatelství knih, šíří populární časopisy jako týdeník Otec Pio. TENTO  APOŠTOLÁT  S  LÁSKOU  K  TRADICI  JE  JISTĚ  DŮVODEM  ZÁVISTI,   která se nakupila kolem nich a kolem jejich spolubratří františkánů.
     11. června 2013 (Ani ne půl roku od vlády Františka) předal kardinál Braz de Aviz správu františkánů Neposkvrněné „apoštolskému komisariátu“, KTERÉMU  SE  za necelý rok  PODAŘILO  ROZVRÁTIT  ŘÁD,  PŘINUTIT  NEJLEPŠÍ  ŘEHOLNÍKY,  ABY  požádali o rozvázání slibů a  ODEŠLI  Z  INSTITUTU  PŘIVEDENÉHO  DO  TROSEK,  aby mohli žít jiným způsobem své povolání.
     Případ františkánek, který se nyní otevírá, je ještě závažnější než případ mužského institutu. Pretextem k „vizitě“ bratří byla malá skupina agresivních disidentů, podněcovaná a živená zvenčí. Mezi sestrami se však žádné disidentky nevyskytují, všechny žijí v duchu jednoty a bratrské lásky. FRANTIŠKÁNI A FRANTIŠKÁNKY  MAJÍ  BÝT  POTLAČENI  PRO  SVÉ  SBLÍŽENÍ  K  TRADICI,   čímž se výrazně liší od většiny institutů zasvěceného života. Připomeňme, že obě františkánské kongregace vyrostly mimo „tradicionalistický“ svět.
     I přes pokoncilní teologickou a pastorační zkázu  PROJEVILY  SEPĚTÍ  S  PRAVOVĚRNOSTÍ  CÍRKVE, která kontrastuje s nyní panující naukovou a liturgickou kreativitou. Kongregace pro řeholníky pokládá toto sentire cum ecclesia tradičního ducha  ZA  NESLUČITELNÉ  se sentire cum ecclesia „pokoncilním“.
     Kongregace pro řeholní život  SÁHLA  K  ZJEVNÉMU  ZNEUŽITÍ  MOCI,  když rozhodla  ZAKÁZAT  FRANTIŠKÁNŮM  SLAVIT  LITURGII  PODLE  STAROBYLÉHO  RITU.  A fráteři se dopustili zřejmě dalšího omylu, když se vzdali slavení mše v tradičním ritu. Odůvodnili své rozhodnutí dvěma motivy: poslušností a biritualismem. Ale problém není v mono – nebo v biritualismu.
     Skutečností je, že tradiční mše nebyla a ani nemůže být nikdy zakázána a že  VŠICHNI  KNĚŽÍ  MAJÍ  PRÁVO  JI  SLAVIT!!! Hlavní smysl Motu proprio Summorum Pontificum Benedikta XVI. ze 7. července 2007 je udělit každému knězi právo „slavit mši svatou podle typické edice Římského misálu z roku 1962 Jana XXIII.“, nikdy nezakázané „mimořádné“ formy římské liturgie. Jedná se o univerzální zákon církve potvrzený bulou Quo primum Pia V. (1570). NIKDY  NEMŮŽE  BÝT  ŽÁDNÉMU  KNĚZI  ANI  VĚŘÍCÍM  ULOŽENO,  ABY  SE  ZŘEKLI  OBŘADU  KANONIZOVANÉHO  V  CÍRKEVNÍCH  DĚJINÁCH  takřka 2000 let.
     Poslušnost je ctnost, snad ta nejvyšší. Ale problém, který panuje v církvi, je, koho a v čem je třeba poslechnout. Když někdo poslušností vůči lidské autoritě, která místo aby zdokonalovala duchovní život, ho vystavuje předsudkům, uvádí v nebezpečí svou vlastní spásu,  PAK  JE  TŘEBA  POSLUŠNOST  ODMÍTNOUT,  PROTOŽE  SE  SLUŠÍ  VÍCE  POSLOUCHAT  BOHA  NEŽ  LIDI. (Sk 5,29).
     Je docela možné, že kardinál Braz de Aviz by chtěl přimět sestry, aby přešly hromadně do Bratrstva sv. Pia X, , aby mohl poukázat, že není smíru mezi schizmatickými tradicionalisty a „koncilní“ církví. Zdá se, že zapomíná na dvě věci: předně že mnoho biskupů a dokonce celé biskupské konference se dnes nacházejí ve větší odloučenosti od církevní autority než FSSXP; za druhé - kanonické právo umožňuje sestrám a bratrům františkánům, aby byli zproštěni slibů a zorganizovali se ve formě soukromého sdružení věřících a žili své vlastní povolání mimo arbitrární správu (kán. 298-311).
     Mohla by kongregace pro řeholníky odmítnout 400 sestrám dispens od slibů, o který by musely požádat? To by bylo hrubé porušení svobody svědomí, o které se nyní tolik mluví a tak často je porušována. Tradiční nauka církve pokládá svobodu svědomí za neporušitelnou, protože nikdo nemůže být znásilňován ve svých rozhodnutích, své právo má pouze pravda a nikoli omyly. Vatikánští fanatici teoretizují o náboženské svobodě na veřejném fóru, uznávají práva všech možných kultů a sekt, ale na vnitřním fóru svými záměry pronikají do oblasti individuálního svědomí.
     Ale je možno uložit silou bratrům a sestrám, aby setrvali v řeholním institutu, v kterém se nepoznávají, protože byla zničena jeho identita? Princip, podle kterého je spása duší nejvyšším zákonem, je nejen zákonem kanonického práva, ale také zákonem duchovního života každého pokřtěného, který musí být chápán jako neodvolatelný princip vlastního jednání a spásy vlastní duše.
      Jestliže někdo z této perspektivy jedná podle svého správného svědomí a chtěl by odporovat nespravedlivému řádu, co by mohl očekávat? Milosrdnou a vstřícnou náruč nebo tvrdou politiku a hůl, vyhazov, cenzury, suspendování a divinis, exkomunikace a interdikty vyhrazené dnes jen pro ty, kteří chtějí setrvat v pravověrné víře?
     Poslední otázka zůstane zatím bez odpovědi. Je hůl kardinála Braz de Aviz v přímém rozporu s politikou milosrdenství papeže Františka, NEBO  PŘEDSTAVUJE  JEJÍ  UNIKÁTNÍ  PROJEV?
       (Roberto de Mattei - Lumen de Lumine)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář